Trnky

 Tam, kde se do lesa vchází,

pár bíle rozkvetlých stromů stojí,

pár trnek a planých jabloní.

Po bílém kvítí vítr zavoní.

Kráčím pěšinkou v prosluněném háji,

písničky ptačí se z korun ozývají.

Jdu hlouběji, kde lesní pěšina

v trávě se zvolna ztrácet začíná.

Aniž bych kamkoli příliš spěchal,

záhy jsem dědinu za zády nechal.

Pode mnou z trávy je koberec zelený.

Tu spatřím trnky jak bělostné zjevení,

něžné a půvabné jak lesní víly.

Své oči nemohu odtrhnout chvíli.

Pak ale přece jdu, cesta vede dál,

vzpomínku krásnou však vítr neodvál.

(Jiřice, 21. 4. 2021)

Doteky

Dotknout se vln, jež vítr žene.
Dotknout se vln, v nichž oblaka se odráží,
či jen fotografií je zachytit...
Tisknu spoušť. Pak dále musím jít
a jen ten vítr moje kroky provází.

Dotknout se stínů, jež koruna stromu vrhá.
Dotknout se stínů, když slunce vyjde z mraků,
to nemožné je! Stín do dlaní nechytíš.
S příchodem mraků rozplyne se spíš,
pak posměšně zní hlasy zpěvných ptáků.

Dotknout se duše, jež je ti blízká...
Dotknout se duše, toť velmi snadné.
Stačí tak málo. Proto važ,
jak a čím se jí dotýkáš.
Stačí zlé slovo - a duše chřadne.

(22. 3. 2021)

Zimní romance

"Únor bílý -
pole sílí,"
zní stará pranostika.
Už zas padlý sníh
leží na pláních,
a tak si nenaříkám.

Mám zimu rád,
jak račte znát,
zaváté cesty, mráz.
Zem odpočívá, tiše spí.
Jen vítr větvím vypráví
a zvolna plyne čas.

Perokresba korun holých,
bílo na střechách i v polích:
čaruj, Zimo, kouzli jen!
Za měsíc, až jaro přijde,
vzpomínka po tobě zbyde,
divukrásná jako sen.

(7. 2. 2021)