neděle 21. července 2019

Co pošeptal déšť

Co pošeptal déšť
těm zvonkům na stráni, v lese?
Odešel tiše,
a tak nic nedovíme se.

Vysvitlo slunce.
Větve jen slabě šumí.
Ztraceným slovům deště
sotva kdo porozumí.

(19. 7. 2019)







sobota 6. července 2019

Letní romance

(báseň v próze)

Přede mnou tůň jako zrcadlo.
Nepatrné vlnky se zvolna blíží od protějšího břehu, z míst, kde hustě, jedna vedle druhé rostou vrby.
Za vrbami a všude okolo je rozkvetlá louka. Fialové a bílé kvítí, někde uvadající vlčí mák, jinde zas bodláky nastavují slunci své rozježené pichlavé bledé hlavy. Co chvíli přeletí bělásek nebo vodu rozčeří malá rybka. Cvrčci hrají a ptáci pějí ostošest.
Zafoukal vítr - a do trávy na břehu se z vysokého stromu sneslo pár žlutých lístků. Jdu dál. Rozloučím se s tůní, vrbami i malým ostrůvkem. S jasným sluncem a bílými mráčky nad hlavou šlapu prašnou cestou kolem zlatavého pole. Za okamžik už mě vítá město, jeho zahrádky a domy podél dlouhé, zdánlivě nekonečné hlavní třídy.
Květiny v oknech, za plotem borovice, které se pnou skoro až do nebes. A přede mnou pustá šedá dálka sobotní ulice.

úterý 25. června 2019

Ráno na louce

Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.

Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.

Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.

Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?