pondělí 5. února 2024

Větrná pouť

Silnicí,
nad níž vítr mocně duje,
hučí a třese stromy v zahradách,
se sluncem v zádech kráčím
od města stále dál.

Blátem,
vyjetou cestou v křovinách
jdu jen co noha nohu mine.
Divoký příboj větrný
ještě neustal.

Než dojdu tam nad vsí ke křížku,
můj větře, nesraz mne do kaluží!
Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.
Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,
rád by sis i se mnou hrál.

Za vesnicí vidím,
že na autobus se nedostanu.
Přes cestu teče rozvodněná řeka
Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky
po rozlité vodě přes silnici hnal.

Zase šlapu mezi poli
proti větru i slunci,
které se sklání.
Můj věčný úkol - přijmout i to,
čeho bych se nenadál.

(Složeno dnes odpoledne cestou z Benátek nad Jizerou do Horek a odtud následně do Zdětína. Původně jsem chtěl z Horek jít na autobusovou zastávku v nedalekých Brodcích, ovšem rozvodněná Jizera mě přiměla se s touto vidinou rozloučit.)











neděle 17. prosince 2023

Báseň, kterou už neuslyšíš

 V nohách tvé postele
sedím a usmívám se,
z malého notesu
předčítám ti svou báseň.

Z dvou hrnečků bílých
horká se káva pije.
Tváře štěstím září,
naděje ještě žije,

že v jeden krásný den
zas navrátíš se domů,
dárky si rozbalíš
u zdobeného stromu.

Naděje zhasla,
zbylo jen trápení.
Všichni tví blízcí
jsou míle vzdálení.

Nemohou za tebou.
Prožíváš muka.
Ze žalu samého
srdce ti puká.

V nohách tvé postele
seděl jsem, usmíval se,
z malého notesu
předčítal ti svou báseň.

I v této chvíli
báseň tobě píši,
báseň poslední,
kterou neuslyšíš.

O čem asi bude?
Zbytečné je ptaní.
O hořké sladkosti
mého vzpomínání.

(Napsáno 17. 12. 2020, den poté, co v nemocnici v Městci Králové zemřela na infarkt moje babička z matčiny strany.)


pátek 31. března 2023

Stromočlověk

 V jarním deštíku
pod modrým paraplíčkem
na chvíli se městu vzdaluji.

K domům zády,
odcházím do polí
úvozem, kde rozkvétají trnky,
kde se břízy pnou k šedivým mračnům,
kde stromy zeleně obrůstá mech
a svěží mladé lístky
se začínají rozvíjet.






Šlapu po blátě a vlhké trávě,
na paraple kapky pleskají
a ptačí zpěvy nekončí.

Mohl bych se otočit,
jít zpátky, kde to znám.
Mohl bych zmizet jako pára,
rozplynout se v povětří.




A mohl bych se navždy zastavit,
proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,
vrůst do hlíny
a celý se nechat smáčet deštěm,
obalit se sněhobílým kvítím
jako planý ovocný strom,
bělostná trnka na tiché mezi.

Jen
kdesi v horní části kmene
zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny
a pod nimi narůžovělá jizva
jako dvě oči a ústa
ve věčném úsměvu.