sobota 25. ledna 2020

Kýchání do sazí

Před rokem, někdy zkraje ledna, jsem se na Facebooku dozvěděl o existenci akce zvané Kýchání do sazí. Zajímalo mě, "odkud vítr vane". Dočetl jsem se, že jde o hudebně-poetický večer, kde svá díla prezentuje skupina polabských básníků. A že se koná v pátek 11. 1. v nymburském baru U Strejčka. Toužil jsem tam jít, ale mělo to háček: po skončení akce bych se neměl jak dostat zpátky do Benátek (o tom víkendu jsem měl být doma s mámou). Takže smůla.
Nenechal jsem se však odradit. Když už jsem se nemohl na večer dostavit, aspoň jsem chtěl být členem zmíněné skupiny. Našel jsem si jejich internetové stránky a poslal sem svůj stručný životopis spolu s několika básněmi.
Rok se s rokem sešel - a tu mi jeden z pořadatelů (zároveň hlavních představitelů skupiny) napsal, jestli bych nechtěl na letošním ročníku Kýchání do sazí vystupovat. Nadšeně jsem jeho nabídku přijal. K mému štěstí, tentokrát akce připadala na pátek, kdy jsem měl být s tátou na vesnici u Nymburka.
Ten můj "den D" byl včera. S tátou jsem se domluvil, že mě vysadí na kraji Nymburka a moje zavazadla odveze k sobě domů. On sám se, bohužel, mého čtení účastnit z jistých důvodů nemohl.
Nevadí.
Rozloučili jsme se. On odjel a já, protože jsem měl času habaděj, jsem se vydal na příjemnou podvečerní procházku k Labi, proti proudu k nasvíceným zbytkům středověkého opevnění... a pak už pomalu vstříc zmíněnému baru U Strejčka.


















Kdo jste tam včera nebyli, přišli jste o vskutku neopakovatelný zážitek. Své verše, případně krátké prózy, přednášelo osm autorů. Někteří (jako třeba já) sami, jiní s hudebním doprovodem. Celý večer dvěma písněmi zahájil (a také krásným koncertem ukončil) písničkář Radek Čihák. Než jsem (jako první z básníků) šel na pódium, zahrál mi moji nejmilejší - Krásnou paní.
Doopravdy jsem si ten večer užil. Atmosféra byla přímo kouzelná. Určitě bych si to rád napřesrok zopakoval. Snad se mi příště poštěstí, že přijde i někdo z mých blízkých.

sobota 7. prosince 2019

Peklo? Tam jsem ještě nebyl...

Uvědomuji si, že s tímhle článkem přicházím trošku pozdě, ale nic naplat.
Na úvod bych se s vámi rád podělil o jednu ze svých nejstarších vzpomínek (ne-li úplně nejstarší). Pochází z doby, kdy mi bylo asi tak pět a chodil jsem do školky, respektive stacionáře pro mentálně i jinak postižené děti v Mladé Boleslavi.

Představte si velký sál plný lidí. Dlouhý stůl se div neprohýbal pod zlatavými a stříbrnými podnosy, plnými nejrozmanitějších dobrot. Všude vládl čilý ruch. Uprostřed tohoto reje k nám zčistajasna zavítal Mikuláš spolu s andělem a dvěma čerty. Stejně jako ostatní děti jsem tehdy odříkal básničku, dostal nějaké sladkosti, ale (tady to začíná) zdráhal se poděkovat. Bylo mi řečeno, že si mě čerti odnesou do pekla. Se slovy „V pekle jsem ještě nebyl.“ jsem se tedy nechal strčit do pytle. Naivně jsem se domníval, že uvidím všechno tak, jak se peklo obvykle popisuje: čerty, ohně pod kotli a tak.
Když mě z pytle vytáhli, byl jsem zklamán. Nečekalo na mne totiž vytoužené podsvětí, nýbrž pouze důvěrně známá zahrada. Žádní ďáblové, žádné ohně, žádný Lucifer – místo pekla jsem se octl jenom venku přede dveřmi. Podvedli mě. Cpal jsem se do pytle zpátky, leč marně. Mé přání nesplnili.

S odstupem let mi dochází, že jsem onou naprosto nevinně pronesenou větou na sebe seslal prokletí. "S čím kdo zachází, tím taky schází," říká se. Peklo tedy do mého života za čas vstoupilo, ale v úplně jiné podobě. Úlohu ďáblů převzala část spolužáků na základní škole. Nepočítám-li chvíle, kdy jsem s dotyčnými hochy o některých přestávkách hrál různé počítačové hry, byl jsem pro ně tak akorát "divnej brouk" - exot, podivín, šašek. Se svou touhou po vzdělání, nepochopitelnými zájmy a místy až brutální upřímností jsem absolutně nepatřil do jejich světa - a jak se naskytla příležitost, dali mi to pěkně "sežrat". Výsledkem bylo, že jsem začal z některých hodin (hlavně hudební a tělesné výchovy) odcházet. Než abych se účastnil kolektivních her, usedal jsem raději u stolku na chodbě, ukryt pod listy jakési rostliny (snad palmy) a, nikým nerušen, trávil čas kreslením komiksů a sepisováním prvních příběhů.
Ani na druhém stupni - poté, co mě původní třída vyloučila ze svého středu - se má situace o moc nezlepšila. Opět jsem nezapadl. Důvody? Vesměs stále tytéž: dychtivá touha po poznání, naprosto odlišné představy o životě, rituály, kvůli nimž mě všichni považovali za blázna ... a také skutečnost, že jsem se neobešel bez asistentky. Což (spolu s individuálním výukovým plánem a výhodami z něj plynoucími) bylo trnem v oku i spolužačkám ze střední školy. Ve třeťáku jsem to už málem vzdal a nechal se zavřít do blázince.



Díky Bohu, vše výše zmíněné se mi podařilo přestát. A ačkoli si nepřipadám příliš kompetentní k tomu, abych někomu udílel rady, jednu si přece neodpustím. Slovo, byť zdánlivě nevinné, se rychle může stát ostře nabitou zbraní, namířenou i proti vám. Myslete na to, než řeknete, že (třeba, jako já) chcete do pekla.

pátek 8. listopadu 2019

Ledové srdce?

Leckdo nás autisty považuje za bytosti, kterým jsou city a empatie naprosto cizí.
Sice tuším, co lidi k podobným domněnkám vede, ovšem souhlasit s nimi skutečně nemohu. Jak už z popisu mého blogu jistě kdekdo pochopil, sám jsem "na spektru". A troufám si tvrdit, že v nedostatku empatie (natož absenci citů vůbec) můj problém vážně nevězí.
Ale dobře, zkusme si nyní představit, že bych byl právě takový, jak se o autistech říká (viz výše). Teď mi řekněte: mohl bych snad celých pět let působit jako dobrovolník v domově důchodců? Dokázal bych se snad se svými blízkými radovat, když se jim něco podaří, a vroucně se za ně modlit, když jsou v úzkých? Napadlo by mě vůbec navštívit svoji babičku v nemocnici a aspoň trochu jí svou přítomností zpříjemnit tam strávené dny? A dokázal bych snad pro někoho ze stovek svých básní (pokud bych vůbec nějaké psal) vybrat několik přesně jemu na míru?
Asi sotva.
Nechci tady ze sebe pochopitelně dělat žádného anděla. Co jste právě četli, nechť vám pouze pomůže k pochopení, že kámen úrazu se skrývá úplně jinde.
Za prvé, ne vždy mě napadne podat druhému pomocnou ruku. Častokrát ano, avšak zhruba stejně často taky ne. To neznamená, že by mi ostatní byli lhostejní. Naopak, pomůžu rád. Jenže, pokud mi dotyčná osoba nedá jasné instrukce (případně mlčí), těžko se mi odhaduje, zda nastal ten správný čas něco udělat. Pak může dojít k situaci, že se na mě někdo rozzuří, protože jsem nesplnil jeho (nevyřčené) očekávání.
Za druhé, nezřídka víc popřávám sluch své mysli. Nad city zvítězí logika, která je občas až krutě neúprosná. A pokud jednání nebo požadavky druhé osoby této logice (či obecně mému přesvědčení) příliš odporují, bývá, obrazně řečeno, "oheň na střeše". Někdy (dnes už naštěstí vzácně) to z mé strany končí dosti nevybíravými slovy, která mohou dotyčnému ublížit. K takovým projevům se však uchyluji velice nerad. Přese všechno mi na blízkých záleží a zraňovat je doopravdy nechci.

Existují samozřejmě i jedinci - a musím podotknout, že nejen mezi autisty -, kteří z rozličných pohnutek (tlak společnosti, zlomené srdce a mnohé jiné) své city vytěsnili, zadupali a pohřbili co možno nejhlouběji. Nutno ovšem říct, že osobně jsem mezi lidmi "na spektru", s nimiž se tu a tam scházím, nikoho takového nepoznal.