pátek 22. ledna 2021

Já, stará škola

Nalijme si čistého vína. Do světa svých "normálních" vrstevníků (a mladších) nikdy patřit nebudu. V některých ohledech totiž naprosto nejdu s dobou...

(Následuje fiktivní rozhovor, kde mě zpovídá typický představitel mladší generace.)

Máš chytrej mobil?
Mám. Ale pořídil jsem si ho teprve nedávno. Do té chvíle jsem měl starý tlačítkový - a byl jsem s ním víc než spokojen.

Co rád hraješ? Myslím na počítači nebo mobilu...
Možná tě překvapím, ale já na počítači skoro nehraju. Je to pro mě ztráta času. A když na to přece jednou za uherskej rok dostanu chuť, pak rozhodně nepařím žádnou střílečku. Spíš něco logického.

Jsi na Instagramu?
Díky, ale Facebook a Twitter mi zatím bohatě stačí.

Aha. A jakej je tvůj oblíbenej DJ?
Žádnej. Elektronická muzika jde mimo mě. Ale ty si klidně poslouchej, co chceš.

A co teda posloucháš?
Asi tě zklamu - žádná současná hvězda to není. Žádnou Katy Perry, Miley Cyrus, Lady Gaga (a jak se všechny ty dnešní zpěvačky jmenují) ... u mě neuslyšíš. Sázím na poctivou muziku. Starej dobrej rock, ska a reggae, folk, šansony. Sigur Rós, Nightwish, Kiss, Queen, Pink Floyd, občas The Clash, Rammstein, Nirvana nebo Motörhead, ... z českých kapel a interpretů Visací zámek, Kabát, Divokej Bill, Sto zvířat, Švihadlo, Basta Fidel, Zuzana Navarová, Radůza, Žalman, Jelen, občas Xindl X. Pokud jde o šansony, pak jsou mému srdci nejbližší Charles Aznavour, Gilbert Bécaud a Jacques Brel, ze současných si sem tam poslechnu Zaz. Tohle je moje gusto.

To mi nic neříká, ale dobře... Co e-knihy? Dobrá věc, že jo?
Nemyslím si. Dávám přednost klasickým papírovým. E-knihy podle mě nemají duši.



OK. Máš rád severský detektivky?
Zatím jsem přečetl pouze jednu, a to Cestu černých ovcí od finského spisovatele Harriho Nykänena. Ale popravdě, detektivky, krimi ani thrillery příliš nevyhledávám. A pokud přece jen zatoužím po něčem temnějším, je pro mě jasnou volbou Edgar Allan Poe. Konkrétně jeho povídky Pád do Maelströmu, Sud vína amontilladského nebo Jáma a kyvadlo.
Ovšem, mnohem radši se zasměju. Třeba u knížek Roberta Fulghuma nebo - když už se ptáš na autory ze severu - Švéda Fredrika Backmana. Doporučil bych například román Babička pozdravuje a omlouvá se.
Moje nejoblíbenější spisovatele však najdeš mezi těmi, kteří už na světě (kratší, či delší dobu) nejsou. Vedle již zmíněného E. A. Poea k mým oblíbencům patří Gabriel García Márquez (1927 - 2014), průkopník magického realismu (doporučil bych knihy Všechna špína světa nebo Oči modrého psa), ale i mistr reportáže (Zpráva o jednom únosu). Dál musím zmínit Geralda Durrella - zoologa a prozaika, barvitě a s humorem líčícího (zejména) své expedice do rozličných koutů světa (nejradši mám jeho knížku Opilý prales). Následuje Truman Capote (1924 - 1984), jmenovitě jeho díla Luční harfa a Hudba pro chameleony. O básnících (například těch "prokletých") už byla řeč v jiných článcích.

Cože? Ty čteš básničky?
Nejenže poezii čtu, ale i sám píšu. Ostatně, i ty - pokud zrovna neposloucháš techno - máš rád poezii. Protože co jiného je text tvojí oblíbené písničky než báseň? Napadlo tě to někdy?

(ticho)

Jsi úplně mimo...
To je možné. Ale především jsem svobodný. A věř, že mi takhle ke štěstí skoro nic nechybí.

Hm... A co si představuješ pod slovem "svoboda"?
Moci si zvolit vlastní cestu. Ne podle aktuální módy nebo cizích očekávání, ale podle toho, kam mě vede má duše. Respektovat, že cesta každého člověka na planetě je jiná. A přát sobě i druhému, ať dojde štěstí.
Ale nejsem žádnej guru, takže to ber jenom jako můj pohled na věc. Jsem taky "jen" člověk - a jak říká jedna okřídlená věta, mýlit se je lidské.
Pokoj tvojí duši, bratře.

pátek 1. ledna 2021

Ohlédnutí za rokem 2020

Máme za sebou rok, kdy nezůstal kámen na kameni.
Rok, který drtivé většině lidí mnohem víc vzal než dal.
Jak jsem jím prošel já?
V lednu jsem měl skvělou příležitost poprvé (a doufám, že ne naposledy) vystupovat na nymburském hudebně-poetickém večeru Kýchání do sazí. O dva měsíce později, jak všichni víme, se začal naší zemí šířit koronavirus. Já jsem ho (snad) nechytil, ale i tak jsem s kulturou měl nadlouho utrum.
Březen - vyhlášení nouzového stavu, izolace a povinnosti nosit roušky. Jelikož jsem absolutně nevěřil, že pohyb s nasazenou rouškou zvládnu, zavřel jsem se na první víc než týden doma, mezi čtyřmi stěnami a ponořil se do čtení časopisů, jmenovitě Lidé a Země. Když už se nemůžu do zahraničí podívat opravdu, tak alespoň "prstem po mapě". Po těch několika dnech jsem se však přece jen nechal přesvědčit, abych nějakou alternativu zakrytí nosu a úst akceptoval. A jelikož platilo nařízení, že na nákupy smí chodit jen jeden člen domácnosti (v našem případě mamka), měl jsem najednou pro sebe každý den moře času. Otevřela se mi možnost prozkoumávat dosud neznámé cesty v nejbližším okolí města, kam leckdy mimo mě nezavítala živá duše.
Co mě zamrzelo (ale chápu, že to jinak nešlo), bylo uzavření restaurací a kaváren. Ve své oblíbené kavárničce jsem se mohl zastavit jenom párkrát (dalo by se spočítat na prstech jedné ruky). O setkáních s kamarády jsem si mohl, až na dvě výjimky v době letního uvolnění, nechat leda tak zdát. Tedy, izolaci jsem dlouho zvládal celkem dobře, být "jen" sám se sebou mi potíže nikdy příliš nečinilo. Avšak i na mě v posledních měsících začala občas doléhat samota.




Opravdu z celého srdce děkuji Bohu, že je rok 2020 za mnou a že jsem ho přežil (relativně) ve zdraví.

Na co se v novém roce těším?
Třeba na vydání mé první básnické sbírky, nazvané Vnitřní země.
Na to, až se zase budu moci beze strachu setkávat s těmi, které mám rád.
Na to, až bude po viru veta a já si budu moci splnit svůj cestovatelský sen - vyrazit vstříc severským zemím. Norsko, Laponsko, Island - to jsou kraje, kam mě to táhne už dlouhá léta.
A ještě pár přání, možná trochu zbožných.
Chtěl bych si konečně najít partnerku, práci ve svém oboru a "vyletět z hnízda". Vždyť mi už co nevidět bude třicet - a já pořád ještě bydlím u maminky! Ostuda na n-tou...

Přeji vám do roku 2021 vše nejlepší. Pevné zdraví, hodně lásky, klidu, pohody a ať se vám plní vaše sny a přání.

pondělí 30. listopadu 2020

Skrytá zahrada

Šli jsme starým městem jen tak, nazdařbůh bloudili jeho dlážděnými uličkami. Tu náhle, málem jako zjevení, otevírá se nám pohled do úzké ulice, kde kamenná dlažba končí a začíná svěží zelená tráva. Neváháme ani vteřinu. Vcházíme.
Za bíle natřeným domem objevujeme skrytou zahradu. Vede jí pouze jediná, pískem vysypaná cesta, již lemují květiny. Rudé a modré. Rudé tulipány, někde (jaký div) sytě červené růže. Nafialovělé květy, snad hyacinty. Za nimi po levici jezírko, po pravici plot, za kterým - ještě zvláštnější - nevidím město, jenom travnatý, tu a tam stromy posetý svah a nekonečnou dálku krajiny.
S dámou po svém boku dojdu parkem až na konec, opět do náruče starého města, před zdobný portál gotického chrámu.
Na zpáteční cestě mě dáma opouští. A já zčistajasna vidím svět (doslova) v jiných barvách. Písčitá cesta je bílá, dokola kouřově modrá tráva, u pěšiny lavičky stejného odstínu. Jediné, co se nezměnilo: květiny. Hyacinty, tulipány, růže stejně rudé jako před chvílí. Samy bez proměny v úplně jiném světě.