Tohle vyprávění jsem začal sepisovat před měsícem, po návratu ze srazu s partou kamarádů.
Tenkrát, v sobotu 21. května, jsem se v dopoledních hodinách ze svého domovského města vypravil do Prahy. Na setkání jsem se velice těšil, a přitom ani v nejmenším netušil, co všechno mě (už cestou) čeká...
Vraťme se teď ale v čase o pár týdnů nazpátek. Tehdy, když se sraz začínal plánovat, jedna slečna přibližně mého věku - říkejme jí třeba Eliška - vznesla dotaz, jestli by ji mohl někdo kolem dvanácté vyzvednout na hlavním nádraží. Nikdo se do toho zrovna nehrnul, tak jsem se nabídl já. "Žádný problém, mám to při cestě," napsal jsem. Jelikož mi na to Eliška neřekla "ne", považoval jsem celou tuto záležitost za uzavřenou. Okolo poledne se sejdeme na "hlaváku". Jasné. Tečka.
Zvažoval jsem mezi dvěma možnostmi, jak se na místo schůzky dopravit. Alternativu, kdy bych měl v Lysé nad Labem pouhých pět minut na přestup na vlak, jsem nakonec zamítl. Vyrazil jsem tedy vstříc autobusovému nádraží v dolním městě a před půl jedenáctou nastoupil do lehce opožděného autobusu směr Černý Most. Všechna sedadla byla obsazená, nemálo lidí už stálo v uličce. Usedl jsem na schody, po nichž se jde do zadní části vozu. Odtud jsem pak přes messenger informoval Elišku, že "už jsem v autobuse do Prahy" a zeptal se, jestli se na sraz těší. Neodpověděla mi, ale nechal jsem to být.
Vystoupil jsem na Černém Mostě a šel na metro. Kousek ode mě stál na nástupišti starší šedovlasý pán. Na sobě měl džísku a v ruce držel černý kufřík. Přiznám se, že na první pohled na mě příliš dobrým dojmem nepůsobil. Podle trochu zanedbaného zevnějšku jsem ho nejprve považoval za mentálně postiženého, pak za bezdomovce, opilce nebo žebráka.
Vlak metra brzy přijel. Nastoupil jsem, sedl si a - světe, div se - ten děda se usadil zrovna vedle mě. A co víc, hned se mě začal vyptávat:
"Taky jste přijel z Liberce?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Kam jedete, jestli nejsem moc zvědavej? Na výlet?"
Byl jsem obezřetný. Nechtěl jsem mu prozradit přesné souřadnice. Čert ví, co je ten chlap zač, myslel jsem si. Přece jsem mu však odpověděl, byť jen kuse.
"Já mám tady v Praze sraz s kamarádama," povídám. "v jedný hospodě ve Strašnicích."
Na to konto se dědeček rozpovídal. Že Prahu dobře zná. Že je mu osmdesát, že je z Liberce, ale svého času pracoval v několika vyhlášených pražských restauracích (včetně jedné v blízkosti Hradu), v hotelu Intercontinental... a pak se vrátil do Liberce, kde byl zaměstnán v Grandhotelu na Ještědu.
"Nestih jsem se ani oženit, kolik jsem měl práce," řekl mi. Musel být stále v práci, obsluhovat hosty - a tak to s ním jeho milá vzdala, protože na ni neměl čas.
Posléze přede mnou pán otevřel svůj kufr. Vezl v něm, aspoň se mi zdálo, nějaký koláč. Sám ho upekl pro zaměstnance zmíněné restaurace u Hradu. Dál vzpomínal na své "zlaté staré časy". Pak si trochu postěžoval, že v dnešní době nemůže sehnat místo, kam by mohl sezvat zhruba padesát lidí na svou narozeninovou oslavu.
Povídal a povídal, až jsme dojeli na Náměstí Republiky. Oba jsme vystoupili. Než jsme se rozloučili, ještě se mě znovu zeptal, odkud jsem. Já, stále trochu obezřetně, odvětil, že blízko Mladé Boleslavi. A on na to, že má v Mladé Boleslavi nějaké příbuzné. Pak mi podal ruku.
"Těšilo mě," řekl.
"Mě taky," odpověděl jsem. S úsměvem jsme se rozešli.
Vydal jsem se směrem k hlavnímu nádraží. Kousek pěšky, pak jednu zastávku tramvají. Na místě jsem byl s lehkým předstihem. Přesně ve chvíli, kdy měl rychlík od Klatov podle jízdního řádu přijet, jsem Elišce poslal zprávu, že jsem právě dorazil. A přidal jsem i fotku, aby mě mezi všemi ostatními lidmi v hale rozeznala.
Deset minut žádná reakce.
Zkusil jsem navázat videohovor. Típla to a vzápětí mi napsala: "Já jsem na Smíchově"
Hned jsem odepsal: "Dobře."
Pochopil jsem to tak, že má její vlak zpoždění, ale že se za pár minut sejdeme. Ihned ale od Elišky přišla dost zarážející otázka: "Tobě to nezastavovalo tady?"
Zřejmě si mou první zprávu nepřečetla, pochopil jsem.
"Já jsem do Prahy přijel autobusem a pak metrem a tramvají sem, na hlavní nádraží," připomněl jsem jí.
Půl hodiny ticha.
Už jsem byl velmi nervózní. Věděl jsem, že podobný název jako restaurace ve Strašnicích, kde se sraz koná, má v Praze ještě jedna, ale na Smíchově. Že by se Eliška spletla a zamířila tam? Nebo přece jen na místo naší schůzky dorazí? Rozhlížel jsem se do všech stran, chodil po hale tam a sem, ale nikde po ní nebylo vidu ani slechu.
Dvanáct hodin, čtyřicet minut. Píšu Elišce: "Prosím tě, kde jsi?"
Žádná odpověď.
Po dalších asi deseti minutách nádražní halu opouštím, ale stále se mi hlavou honí spousta myšlenek. Co když Eliška přijde a bude mě hledat? Nebo... jak to tedy je? Volám další kamarádce, která sraz pořádá. Nebere to. Naprosto zmaten jdu pomalu parkem na tramvajovou zastávku. Teprve tam, dvě minuty před příjezdem tramvaje, mi od Elišky přijdou v rychlém sledu dvě zprávy.
První: "Musíš na Smíchov."
Druhá: "Je to u zastávky Vozovna Strašnice prý."
Teď už nerozumím opravdu ničemu.
V tramvaji mi pořadatelka volá zpátky, ovšem teď nemůžu pro změnu telefon zvednout já. Po chvíli se pro mě naštěstí uvolní místo. Tehdy se dozvídám, že Eliška už je na místě.
Došla mi slova. Přišlo mi to celé jako špatný vtip.
Když jsem konečně dorazil do Strašnic, Eliška... mi na vysvětlenou nebo omluvu neřekla ani slovo. Jako by se vůbec nic nestalo.
Zato se mnou však navázal kontakt někdo jiný.
Přišla za mnou jakási slečna, černovlasá, oděná v dlouhých, modrých (místy nafialovělých) šatech. Všimla si, že sedím stranou od ostatních (protože se mi zdálo, že pro mne u jejich stolu není místo). Představila se jako Tereza a řekla mi, že si na síti moc ráda čte moje básně. Potěšen touto zprávou, jednu malou, podomácku vytištěnou knížečku svých veršů jsem jí dal darem. Pár vět jsme spolu pak ještě prohodili.
Byl bych si s ní povídal dál, jenže mi po nějaké době zmizela na zahrádku za restaurací a já se "nerozhoupal" za ní jít. A i kdybych se byl odhodlal, dlouho mi cestu od stolu blokoval jeden o dva roky mladší, poněkud "prostorově výraznější" kluk, který na sraz přišel namol opilý, jednu moji kamarádku obtěžoval stěží srozumitelnými řečmi a v lokále popíjel pivo z plechovky, kterou si přinesl z domova (a kterou po svém odchodu nechal válet pod stolem).
Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale asi jsem se tenkrát do Terezy zamiloval. Dva dny po srazu jsem jí napsal s tím, že na ni často myslím a že bych se s ní rád ještě někdy setkal. Dokonce jsem jí složil krátkou básničku. Odepsala mi a já v sobě dál živil naději. Ovšem, když jsem jí chtěl dalšího dne přes messenger napsat znovu, zjistil jsem, že není dostupná. Na Facebooku jakbysmet. Zrušila si profil? Telefonní číslo se mi na ni sehnat nepodařilo. Posléze jsem se od někoho (nevím už, od koho) dozvěděl, že mě Tereza možná zablokovala. Čemuž rozumím ještě méně. Proč? Proč by blokovala někoho, kdo se o ni zajímá?
Odpověď je zatím v nedohlednu.
