pátek 4. listopadu 2022

Sváteční pouť

I.

Zelené pole končí
řadou pestrobarevných stromů.
Dál je jen sráz
a výhled na podzimní háje
pod modrým svátečním nebem.






II.

Šumí splav.
Kamenitá stezka je zavátá listím
a na balvanu u ní spousta peří.
Už nezazpíváš, ptáčku...






III.

Jako bych se díval
do pokladnice plné zlata.
Těchto mincí po zemi rozsypaných
můžeš si vzít,
kolik se jen do všech kapes vejde.
Zkus jimi ale platit -
a budeš každému jen pro smích.







IV.

Slunce zapadlo.
Večerní lehké mlhy a stíny
objímají
tichou louku.




(Složeno 28. října cestou kolem Jizery z Benátek do Horek, poslední část pak na louce mezi Horkami a obcí Brodce.)





sobota 10. září 2022

Trable s olejem

Byl jsem pověřen, abych v supermarketu v dolní části mého domovského města koupil řepkový olej. Jelikož byl právě o třetinu levnější, měl jsem ho domů přinést pět lahví.
"Nezapomeň použít kartu a vzít si bod," klade mi mamka na srdce.
"Dobře," říkám na to já. Vím, že body sbírá. Že jeden bod dostanu za nákup v hodnotě 200 korun. Vím, kde mám zmíněný olej hledat. A kartu použít taky zvládnu. Úkol zní naprosto jasně a jednoduše.

Malou oklikou kolem tůní, fabriky a jiného obchodu jsem došel na místo. Zatím se zdá všechno v pořádku.
Přijdu k nákupním vozíkům, chci si jeden vzít. Vidím, že v jedné řadě zbývá poslední. Než do něj ale vložím minci, zarazím se.
Je přivázaný řetězem.
Udělám pár kroků ke druhé řadě, vlevo, blíže ke zdi. Na chvilku zadoufám, že tady už budu mít štěstí. Než si všimnu, že tahle řada košů je pro jistotu řetězem svázaná celá a na řetěze je dokonce zámek.
"To je snad blbej fór," řeknu si s neskrývaným podivem.
"To asi udělal sekuriťák, aby vevnitř nebylo moc lidí," zaslechnu nějakou starší paní.
Můžu se divit, ale to je tak vše. Nic naplat.

Stále ještě celkem klidný jdu dovnitř a beru si do ruky menší košík. Bez zaváhání projdu obchodem až ke krabicím s olejem. Naskládám pět lahví do koše, mířím k pokladnám. Jedna se právě zavírá. Mlčky se odebírám na konec dlouhé fronty u jiné. No co, tak si počkám. Žádný spěch.
Pomalu postupuji blíž a blíž. V duchu se musím pousmát, když na okamžik pohlédnu nahoru. Nápis na žluté ceduli hlásá něco ve smyslu: NEČEKEJTE VE FRONTĚ DÉLE NEŽ 5 MINUT. Jasně...
Přede mnou poslední dva nebo tři lidé. Konečně se na páse uvolnilo místo pro můj nákup.

A teď nastala ta chvíle.

Chvíle, kdy bylo třeba zvládnout čtyři věci naráz. Odnést teď už prázdný košík. Vytáhnout z batohu tašku, abych mohl zboží rovnou odebrat. Připravit si klubovou kartu. Nezapomenout na to, abych pokladní požádal o bod.
Většina "normálních" žen prý více úkonů najednou zvládá. Já jako muž - a navíc autista - bohužel ne. Košík jsem odnesl, tašku nachystal, myšlenku na bod udržel, avšak na kartu jsem dočista zapomněl. Aby ne, když mi část pozornosti bral ruch okolí, zejména pak dáma za kasou, jež si stěžovala, že musí zaučovat novou kolegyni.
K tomu jsem se nakonec dozvěděl, že na bod nemám nárok. Pokladní mi z jakéhosi důvodu musela nákup rozdělit, namarkovat zvlášť čtyři lahve a zvlášť pátou. Čili mou misi lze za úspěšnou považovat jen částečně.
Ne, pochválen jsem vskutku nebyl.
Ale když nejde o život...

úterý 16. srpna 2022

Teď

 Mlha v údolí se rozpouští.

Loudám se slunečným letním ránem,

rozhlížím se do všech stran.

Včera zapršelo,

dnešní svítání se schovávalo

v šedavě bílých oblacích.

Teď,

když procházím pod stromy

a zrovna vánek začne vát,

větvičky se otřesou

a kapka vody na čele mě zastudí.


Snad

jako poslední památka

na zmizelý,

s řekou času uplynulý den.

Snad

jako dotek, lehké připomenutí

přítomného okamžiku.


Do ticha zazněl zvon.

Tak jest.

Ne v dávných dobách, ne někdy pak -

jen teď mohou tvé květy kvést.





úterý 21. června 2022

Setkávání a míjení

Tohle vyprávění jsem začal sepisovat před měsícem, po návratu ze srazu s partou kamarádů.

Tenkrát, v sobotu 21. května, jsem se v dopoledních hodinách ze svého domovského města vypravil do Prahy. Na setkání jsem se velice těšil, a přitom ani v nejmenším netušil, co všechno mě (už cestou) čeká...
Vraťme se teď ale v čase o pár týdnů nazpátek. Tehdy, když se sraz začínal plánovat, jedna slečna přibližně mého věku - říkejme jí třeba Eliška - vznesla dotaz, jestli by ji mohl někdo kolem dvanácté vyzvednout na hlavním nádraží. Nikdo se do toho zrovna nehrnul, tak jsem se nabídl já. "Žádný problém, mám to při cestě," napsal jsem. Jelikož mi na to Eliška neřekla "ne", považoval jsem celou tuto záležitost za uzavřenou. Okolo poledne se sejdeme na "hlaváku". Jasné. Tečka.
Zvažoval jsem mezi dvěma možnostmi, jak se na místo schůzky dopravit. Alternativu, kdy bych měl v Lysé nad Labem pouhých pět minut na přestup na vlak, jsem nakonec zamítl. Vyrazil jsem tedy vstříc autobusovému nádraží v dolním městě a před půl jedenáctou nastoupil do lehce opožděného autobusu směr Černý Most. Všechna sedadla byla obsazená, nemálo lidí už stálo v uličce. Usedl jsem na schody, po nichž se jde do zadní části vozu. Odtud jsem pak přes messenger informoval Elišku, že "už jsem v autobuse do Prahy" a zeptal se, jestli se na sraz těší. Neodpověděla mi, ale nechal jsem to být.

Vystoupil jsem na Černém Mostě a šel na metro. Kousek ode mě stál na nástupišti starší šedovlasý pán. Na sobě měl džísku a v ruce držel černý kufřík. Přiznám se, že na první pohled na mě příliš dobrým dojmem nepůsobil. Podle trochu zanedbaného zevnějšku jsem ho nejprve považoval za mentálně postiženého, pak za bezdomovce, opilce nebo žebráka.
Vlak metra brzy přijel. Nastoupil jsem, sedl si a - světe, div se - ten děda se usadil zrovna vedle mě. A co víc, hned se mě začal vyptávat:
"Taky jste přijel z Liberce?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Kam jedete, jestli nejsem moc zvědavej? Na výlet?"
Byl jsem obezřetný. Nechtěl jsem mu prozradit přesné souřadnice. Čert ví, co je ten chlap zač, myslel jsem si. Přece jsem mu však odpověděl, byť jen kuse.
"Já mám tady v Praze sraz s kamarádama," povídám. "v jedný hospodě ve Strašnicích."
Na to konto se dědeček rozpovídal. Že Prahu dobře zná. Že je mu osmdesát, že je z Liberce, ale svého času pracoval v několika vyhlášených pražských restauracích (včetně jedné v blízkosti Hradu), v  hotelu Intercontinental... a pak se vrátil do Liberce, kde byl zaměstnán v Grandhotelu na Ještědu.
"Nestih jsem se ani oženit, kolik jsem měl práce," řekl mi. Musel být stále v práci, obsluhovat hosty - a tak to s ním jeho milá vzdala, protože na ni neměl čas.
Posléze přede mnou pán otevřel svůj kufr. Vezl v něm, aspoň se mi zdálo, nějaký koláč. Sám ho upekl pro zaměstnance zmíněné restaurace u Hradu. Dál vzpomínal na své "zlaté staré časy". Pak si trochu postěžoval, že v dnešní době nemůže sehnat místo, kam by mohl sezvat zhruba padesát lidí na svou narozeninovou oslavu.
Povídal a povídal, až jsme dojeli na Náměstí Republiky. Oba jsme vystoupili. Než jsme se rozloučili, ještě se mě znovu zeptal, odkud jsem. Já, stále trochu obezřetně, odvětil, že blízko Mladé Boleslavi. A on na to, že má v Mladé Boleslavi nějaké příbuzné. Pak mi podal ruku.
"Těšilo mě," řekl.
"Mě taky," odpověděl jsem. S úsměvem jsme se rozešli.

Vydal jsem se směrem k hlavnímu nádraží. Kousek pěšky, pak jednu zastávku tramvají. Na místě jsem byl s lehkým předstihem. Přesně ve chvíli, kdy měl rychlík od Klatov podle jízdního řádu přijet, jsem Elišce poslal zprávu, že jsem právě dorazil. A přidal jsem i fotku, aby mě mezi všemi ostatními lidmi v hale rozeznala.
Deset minut žádná reakce.
Zkusil jsem navázat videohovor. Típla to a vzápětí mi napsala: "Já jsem na Smíchově"
Hned jsem odepsal: "Dobře."
Pochopil jsem to tak, že má její vlak zpoždění, ale že se za pár minut sejdeme. Ihned ale od Elišky přišla dost zarážející otázka: "Tobě to nezastavovalo tady?"
Zřejmě si mou první zprávu nepřečetla, pochopil jsem.
"Já jsem do Prahy přijel autobusem a pak metrem a tramvají sem, na hlavní nádraží," připomněl jsem jí.
Půl hodiny ticha.
Už jsem byl velmi nervózní. Věděl jsem, že podobný název jako restaurace ve Strašnicích, kde se sraz koná, má v Praze ještě jedna, ale na Smíchově. Že by se Eliška spletla a zamířila tam? Nebo přece jen na místo naší schůzky dorazí? Rozhlížel jsem se do všech stran, chodil po hale tam a sem, ale nikde po ní nebylo vidu ani slechu.
Dvanáct hodin, čtyřicet minut. Píšu Elišce: "Prosím tě, kde jsi?"
Žádná odpověď.
Po dalších asi deseti minutách nádražní halu opouštím, ale stále se mi hlavou honí spousta myšlenek. Co když Eliška přijde a bude mě hledat? Nebo... jak to tedy je? Volám další kamarádce, která sraz pořádá. Nebere to. Naprosto zmaten jdu pomalu parkem na tramvajovou zastávku. Teprve tam, dvě minuty před příjezdem tramvaje, mi od Elišky přijdou v rychlém sledu dvě zprávy.
První: "Musíš na Smíchov."
Druhá: "Je to u zastávky Vozovna Strašnice prý."

Teď už nerozumím opravdu ničemu.

V tramvaji mi pořadatelka volá zpátky, ovšem teď nemůžu pro změnu telefon zvednout já. Po chvíli se pro mě naštěstí uvolní místo. Tehdy se dozvídám, že Eliška už je na místě.
Došla mi slova. Přišlo mi to celé jako špatný vtip.
Když jsem konečně dorazil do Strašnic, Eliška... mi na vysvětlenou nebo omluvu neřekla ani slovo. Jako by se vůbec nic nestalo.

Zato se mnou však navázal kontakt někdo jiný.
Přišla za mnou jakási slečna, černovlasá, oděná v dlouhých, modrých (místy nafialovělých) šatech. Všimla si, že sedím stranou od ostatních (protože se mi zdálo, že pro mne u jejich stolu není místo). Představila se jako Tereza a řekla mi, že si na síti moc ráda čte moje básně. Potěšen touto zprávou, jednu malou, podomácku vytištěnou knížečku svých veršů jsem jí dal darem. Pár vět jsme spolu pak ještě prohodili.
Byl bych si s ní povídal dál, jenže mi po nějaké době zmizela na zahrádku za restaurací a já se "nerozhoupal" za ní jít. A i kdybych se byl odhodlal, dlouho mi cestu od stolu blokoval jeden o dva roky mladší, poněkud "prostorově výraznější" kluk, který na sraz přišel namol opilý, jednu moji kamarádku obtěžoval stěží srozumitelnými řečmi a v lokále popíjel pivo z plechovky, kterou si přinesl z domova (a kterou po svém odchodu nechal válet pod stolem).

Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale asi jsem se tenkrát do Terezy zamiloval. Dva dny po srazu jsem jí napsal s tím, že na ni často myslím a že bych se s ní rád ještě někdy setkal. Dokonce jsem jí složil krátkou básničku. Odepsala mi a já v sobě dál živil naději. Ovšem, když jsem jí chtěl dalšího dne přes messenger napsat znovu, zjistil jsem, že není dostupná. Na Facebooku jakbysmet. Zrušila si profil? Telefonní číslo se mi na ni sehnat nepodařilo. Posléze jsem se od někoho (nevím už, od koho) dozvěděl, že mě Tereza možná zablokovala. Čemuž rozumím ještě méně. Proč? Proč by blokovala někoho, kdo se o ni zajímá?
Odpověď je zatím v nedohlednu.



sobota 23. dubna 2022

Herci prominou...

Můj lístek do divadla
dostala známá.
Dobře vím,
že si představení užije.

Než abych seděl v hledišti,
dal jsem přednost jiné podívané.
Herci prominou,
ale
zavolaly na mě dálky,
jarní slunce mě vylákalo ven,
na louku
s rozházenými dukáty pampelišek,
pod bezbřehý blankyt nebe,
k řece,
jež pro nebesa je zrcadlem.

A konečně
i do lesů,
kde větřík lehce houpá větvičky
a nové listy smaragdově září,
na prosluněné paseky,
kde osamělý vysoký smrk
naslouchá ptačím koncertům.

Vůně planých květů,
paprsky sluneční
a chladivé doteky větru
mě vedou rovnou do ráje.

Herci mi jistě prominou,
že namísto jejich slavných her
raději se toulám krajinou.









čtvrtek 10. února 2022

Pan průvodčí

Je čtvrteční odpoledne. Počasí za okny přímo vyzývá k výletu.

Vyrážím. Jdu asi pět kilometrů po cyklostezce mezi poli, směrem k malému nádraží za sousední vesnicí. Chvíli po mém příchodu přijíždí vlak. Celkem načas. Nastoupil jsem a pohodlně se usadil na začátku úplně prázdného vagónu. Mám to tady jenom pro sebe. Paráda.



Průvodčí - trochu prostorově výraznější starší pán - přišel až v další stanici.

"ZTP ze Zdětína do Krnska," povídám mu.

Na to hned začal bručet, že musí "v každý prdeli zastavovat". Prý: "Už aby to zdražili." A jestli nemůžu chodit pěšky nebo jet autobusem.

To, co mi průvodčí řekl, jsem si osobně nebral a pod rouškou se na něj usmál. Nemohl přece vědět, že jsem na nádraží přišel z Benátek a že pošlapu celou cestu kolem řeky zpátky.

Když v cílové zastávce opustím vlak, ještě nahlížím do oken, jestli za některým mrzoutovu tvář nespatřím. Nestalo se. Ale co. Přeji tomu pánovi jen to dobré. Sejdu po silnici dolů do vsi, na malý okamžik se zastavím pod viaduktem, po němž jsem před chvilkou jel, a pak už se zvolna vydávám na svou pouť. Po levici Jizera, po pravici lesnatá stráň, nad hlavou mraky a v duši klid. Veliké kaluže v prvním úseku cesty, stejně jako slova nějakého morouse, mě dneska z míry nevyvedou.