Nedávno přišla mojí mami e-mailem pozvánka na akci zvanou Čtení na faře. Konat se mělo dnes od 11:30 na faře poblíž benáteckého kostela sv. Máří Magdaleny a své verše tu měl prezentovat básník Alois Marhoul.
Než jsme vyšli z domu, napadlo mamku, že bych také já mohl s sebou vzít nějaká svoje díla. Souhlasil jsem. Několik básní jsem ještě narychlo vytiskl, zařadil do rychlovazače a za chvíli jsme už vyrazili.
Na místo jsme dorazili zhruba pět minut před uvedeným termínem. Jenže jsme zjistili, že akce již pomalu, ale jistě spěje ke konci. Vše začalo mnohem dříve. I tak jsme však několik Marhoulových básní vyslechli. Musím říct, že se mi opravdu líbily.
Když onen starší pán dočetl tu poslední a lidé se zvolna začali rozcházet, zeptala se mě jedna naše známá (také spisovatelka), jestli náhodou u sebe nemám nějaké ty své básničky. Já je "náhodou" měl. Otázala se, zda bych je mohl před přítomnými přednést. S tím ovšem nastala malá potíž, neboť se trochu stydím mluvit před obecenstvem.
Nepříjemnost vyřešila již zmíněná známá. Vzala desky s mými básněmi a poprosila přímo pana Marhoula, aby za mne má dílka přečetl. Svolil a tři z nich naprosto fantasticky zarecitoval. Všichni přítomní tleskali. Ba i sám pan Marhoul se pak nechal slyšet, jak ho mé verše oslovily.
Ne, vážení čtenáři, nevychloubám se ani jsem si to nevymyslel. Fantazii mám sice bujnou, ale něco takového bych si v životě "vycucat z palce" nedokázal.
