Báseň, kterou už neuslyšíš

 V nohách tvé postele
sedím a usmívám se,
z malého notesu
předčítám ti svou báseň.

Z dvou hrnečků bílých
horká se káva pije.
Tváře štěstím září,
naděje ještě žije,

že v jeden krásný den
zas navrátíš se domů,
dárky si rozbalíš
u zdobeného stromu.

Naděje zhasla,
zbylo jen trápení.
Všichni tví blízcí
jsou míle vzdálení.

Nemohou za tebou.
Prožíváš muka.
Ze žalu samého
srdce ti puká.

V nohách tvé postele
seděl jsem, usmíval se,
z malého notesu
předčítal ti svou báseň.

I v této chvíli
báseň tobě píši,
báseň poslední,
kterou neuslyšíš.

O čem asi bude?
Zbytečné je ptaní.
O hořké sladkosti
mého vzpomínání.

(Napsáno 17. 12. 2020, den poté, co v nemocnici v Městci Králové zemřela na infarkt moje babička z matčiny strany.)

Stromočlověk

 V jarním deštíku
pod modrým paraplíčkem
na chvíli se městu vzdaluji.

K domům zády,
odcházím do polí
úvozem, kde rozkvétají trnky,
kde se břízy pnou k šedivým mračnům,
kde stromy zeleně obrůstá mech
a svěží mladé lístky
se začínají rozvíjet.

Šlapu po blátě a vlhké trávě,
na paraple kapky pleskají
a ptačí zpěvy nekončí.

Mohl bych se otočit,
jít zpátky, kde to znám.
Mohl bych zmizet jako pára,
rozplynout se v povětří.

A mohl bych se navždy zastavit,
proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,
vrůst do hlíny
a celý se nechat smáčet deštěm,
obalit se sněhobílým kvítím
jako planý ovocný strom,
bělostná trnka na tiché mezi.

Jen
kdesi v horní části kmene
zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny
a pod nimi narůžovělá jizva
jako dvě oči a ústa
ve věčném úsměvu.

Stmívání

Mezi stromy se prohání chladný vítr. Chvíli v korunách hučí jako příboj, jako moře, jež doráží na útesy. Chvíli lomcuje štíhlými kmeny bříz, borovic a mladých dubů, až to v nich vrže a skřípe. Až se zdá, že každý z těch stromů pláče a naříká.

Potom jen lehký vánek větvím cosi našeptává. Zapípá pár ptáčků.

Poslední minuty do západu slunce. Někde za hájem zlátne obzor.

Jsem ještě hluboko v lese. Šlapu po drobných kamíncích, někdy blátem, někdy po stěží patrných trsech trávy, chvílemi po mechu. Míjím louže, malá kalná zrcátka pro večerní nebe.

Krajina temní, stínů přibývá. Zlatá záře na obzoru hasne. Mezi větvemi na mě shlíží měsíc.

Pověz mi, Noci: kdo s koho?

Svižným krokem, odříkávaje nahlas modlitbu, opouštím náruč lesa. Les je mým nejlepším přítelem, noční temno však jeho tvář změní k nepoznání. Kde je důvěrně známá cesta, mohl bys už jen hádat.

(1. 2. 2023)

Večerní ztišení

Mám rozsvícenou lampu v temném pokoji,
mám všude po bytě na desítky knih,
básníků z krajin rozličných.

Jsem asi posedlý.

Mám na stole notes a v chladné ruce pero,
mám hlavu myšlenkami věčně přeplněnou.
Teď ale ztišen, sám
večerní tóny poslouchám.

Jsem touto chvílí.

Mám štěstí, že tu mohu býti;
mám právě tolik, kolik stačí k žití.

Jsem Ti vděčný.

Mám na tváři úsměv,
i když tu není zhola nic,
čemu bych se mohl smát,
chechtat z plných plic.

Jsem šílený?

Mám na stole lampu,
mám před sebou svatý obrázek,
mám v bytě ticho a tmu.

Jsem.

To slovo splyne s tichem.
Víc neřeknu.