neděle 17. prosince 2023

Báseň, kterou už neuslyšíš

 V nohách tvé postele
sedím a usmívám se,
z malého notesu
předčítám ti svou báseň.

Z dvou hrnečků bílých
horká se káva pije.
Tváře štěstím září,
naděje ještě žije,

že v jeden krásný den
zas navrátíš se domů,
dárky si rozbalíš
u zdobeného stromu.

Naděje zhasla,
zbylo jen trápení.
Všichni tví blízcí
jsou míle vzdálení.

Nemohou za tebou.
Prožíváš muka.
Ze žalu samého
srdce ti puká.

V nohách tvé postele
seděl jsem, usmíval se,
z malého notesu
předčítal ti svou báseň.

I v této chvíli
báseň tobě píši,
báseň poslední,
kterou neuslyšíš.

O čem asi bude?
Zbytečné je ptaní.
O hořké sladkosti
mého vzpomínání.

(Napsáno 17. 12. 2020, den poté, co v nemocnici v Městci Králové zemřela na infarkt moje babička z matčiny strany.)


Žádné komentáře:

Okomentovat