pondělí 30. listopadu 2020

Skrytá zahrada

Šli jsme starým městem jen tak, nazdařbůh bloudili jeho dlážděnými uličkami. Tu náhle, málem jako zjevení, otevírá se nám pohled do úzké ulice, kde kamenná dlažba končí a začíná svěží zelená tráva. Neváháme ani vteřinu. Vcházíme.
Za bíle natřeným domem objevujeme skrytou zahradu. Vede jí pouze jediná, pískem vysypaná cesta, již lemují květiny. Rudé a modré. Rudé tulipány, někde (jaký div) sytě červené růže. Nafialovělé květy, snad hyacinty. Za nimi po levici jezírko, po pravici plot, za kterým - ještě zvláštnější - nevidím město, jenom travnatý, tu a tam stromy posetý svah a nekonečnou dálku krajiny.
S dámou po svém boku dojdu parkem až na konec, opět do náruče starého města, před zdobný portál gotického chrámu.
Na zpáteční cestě mě dáma opouští. A já zčistajasna vidím svět (doslova) v jiných barvách. Písčitá cesta je bílá, dokola kouřově modrá tráva, u pěšiny lavičky stejného odstínu. Jediné, co se nezměnilo: květiny. Hyacinty, tulipány, růže stejně rudé jako před chvílí. Samy bez proměny v úplně jiném světě.



neděle 18. října 2020

Správnej chlap? Asi sotva...

Znám několik lidí, kteří se označují za tzv. nebinární. Že někteří tápete, co to znamená? Zjednodušeně asi tolik, že se takový jedinec necítí být ani mužem, ani ženou.

Já se k takovým ale nepočítám.

Jsem muž - byť, uznávám, v některých ohledech dost atypický.

V čem konkrétně?

Nevadí mi, když žena (v současnosti třeba moje máma) ráda sleduje romantické filmy. Nad těmi většina "normálních" chlapů ohrnuje nos. Já ne. Chápu, že nejedna z dam touží po nějakém "princi na bílém koni". Každému, co má rád. Dokud to nejsou žádné katastrofické "kusy", nevidím nejmenší problém. Osobně bych ovšem televizi nemusel mít vůbec. Po většinu času, s výjimkou večerních zpráv a sem tam nějaké vědomostní soutěže, by totiž zůstávala vypnutá.

Nechodím fandit - ani na hokej, ani na fotbal. Jednak proto, že ani jeden z uvedených sportů mě příliš nezajímá (fotbal mě míjí velikánským obloukem), jednak z toho důvodu, že jako sluchově lehce hypersenzitivní jedinec bych se na stadionu, obklopen hlasitě skandujícími (a občas znenadání troubícími) fanoušky, jistojistě zhroutil.


Krom toho, že poezii sám píšu, jsem i její náruživý čtenář. Může se vám to zdát zvláštní, ale tak se věci opravdu mají. Moje láska k básním začala už na druhém stupni základní školy sbírkou Jak mi dupou králíci od Jana Vodňanského. Ode dne, kdy jsem si tuhle knížku odnesl ze školní knihovničky, jsem kouzlu veršů propadl a. Svazky poezie z různých zemí i dob začaly přibývat a dnes se už do mé knihovny ani nevejdou. Je tu zastoupeno několik autorů současných (třeba už zmiňovaný Vodňanský), něco z děl francouzských "prokletých básníků" (Baudelairovy Květy zla, Rimbaudův Opilý koráb, ...), Morgensternovy Šibeniční písně, pár svazků české avantgardy (Wolkerův Host do domu, Nezvalovy Básně noci), jedna knížka veršů od Françoise Villona, jedna sbírka haiku od japonského básníka Santóky ... a mnoho dalšího.

Ačkoli jsem se narodil v Mladé Boleslavi, tedy městě známém výrobou aut, moc se o automobily nezajímám. Celý můj zájem o auta se, kolem a kolem vzato, omezuje na následující: někdejší sledování závodů Formule 1 (dokud se někdy před deseti lety nestaly výlučně záležitostí placených kanálů), občasné vyfocení nějakého "veterána" a fakt, že znám z paměti loga asi dvaceti automobilek. Tím to končí. Řidičský průkaz? Děkuji, ale nechci. Není pro mě žádnou hanbou využívat veřejnou dopravu. A pak, úplně nejraději, kam to jen lze, chodím pěšky a v poklidu, pěkně zblízka, vychutnávám krásy okolní krajiny.

"Chlapi myslej jenom na jedno," říkají občas některé ženy pohrdlivě, přičemž tím "jedním" míní sex. O mně (a zcela jistě i o mnohých dalších) se ale tohle tvrdit nedá. Popravdě, v mém případě je tomu spíše naopak - sex a věci s ním spojené jsou asi tím posledním, k čemu se má mysl tu a tam zatoulá. S čímž jsem dost narážel mezi spolužáky v osmé a deváté třídě. Zatímco jiní hoši se o přestávkách nebyli pomalu schopni bavit o ničem mimo oplzlé fantazírování, já se jejich debat snažil neúčastnit. A jelikož jsem ani moc nemluvil s děvčaty, začali mě považovat za gaye. Nepochopili, že příčina spočívá zcela jinde. Ne, že bych neuměl ocenit ženskou krásu. Jen jsem zkrátka na nějaké randění, sex ani cokoli podobného neměl ještě pomyšlení. Učení a umělecká tvorba - to byl celý můj svět. Nutno dodat, že za těch dvanáct let, co jsem dal základní škole sbohem, se na těchto záležitostech změnilo jen málo. Dosud jsem žádnou slečnu "nesbalil". Ne, že bych nechtěl, ale jsem v tomto ohledu totální analfabet.

Kdo znáte mou výtvarnou tvorbu, určitě jste si všimli, že právě nešetřím barvami a že jsem se tak trochu "zasekl" na ztvárňování různých vymyšlených krajin, zvířat, ptáků a květin na sto plus jeden způsob. Bez mučení se vám přiznám, že pestré barvy miluji - nejen v kreslení, ale i v oblékání. Na rovinu, existuje pouze málo odstínů, které bych si na sebe nevzal. Tudíž, není ničím neobvyklým najít v mém šatníku kousky skoro všech myslitelných barev - včetně mnohými vysmívané růžové. Ovšem, ze všech nejradši mám žlutou a zelenou. Žlutá (ve středověku neznámo proč označovaná za barvu zrady) svítí jako slunce a (aspoň dle mého) vyzařuje radostnou, pozitivní energii. A zelená, to je pro mě klidná, laskavá náruč hlubokých lesů a zdánlivě nekonečných travnatých plání. Je pro mne barvou naděje a života.

Co mám naopak s ostatními muži společného? Tedy... kromě toho, že biologicky jsem muž každým coulem?

Třeba to, že téměř nezvládám dělat víc věcí současně. Pokud se jedná o případy typu cvičení / vykonávání nějaké jednoduché, monotónní práce + poslech hudby či audioknihy, s tím problém nemám. Avšak, kdybych se měl při zapnuté televizi (případně ve chvíli, kdy druhá osoba hovoří) věnovat jakékoli činnosti vyžadující soustředění (četba, psaní článku, přepisování básně aj.), nestál by výsledek (pakliže by vůbec nějaký byl) ani za zlámanou grešli. Nebo udržet v mysli vícero důležitých záležitostí, to mi občas také působí nemalé potíže. Mimochodem, právě problém s koncentrací na více věcí naráz je důvodem, proč si nejsem zcela jist, zda se kdy naučím vařit. Hlídat, co se děje na dvou - třech plotnách? Párkrát jsem zkoušel. Horor.

Tolik tedy otevřená zpověď jednoho trochu jiného muže. Jestli se domníváte, že jsem toho o sobě prozradil příliš, nezazlívejte mi to. Přeji vám všem, ať už se cítíte jakkoli a identifikujete s čímkoli, do života jen to nejlepší.

pondělí 28. září 2020

Sbohem, město...

V jakémsi městě,
na velkém náměstí,
dav lidí na autobus čeká
a s nimi i já.
Vůz přijíždí,
já však
na poslední chvíli
řeknu si, že nenastoupím.
Nechávám vůz vozem,
lidi lidmi
a sám
na cestu se dám
strmě stoupající
hlavní ulicí.

Za posledním domem
míjím park.
Zleva na hlavní třídu
ústí několik menších cest.
Potom již
vítá mě hluboký les.
V něm,
těsně pod kopce vrcholem,
blízko konečné stanice
s poněkud divným názvem Radnice,
stojí malá kaple.
Stavba šedá, omšelá,
hlavní brána dřevěná
zamčená
a dokola
jen tichý hvozd.
Zde končím svoji pouť
já, osamělý host.

(sen, 28. 9. 2020)

neděle 23. srpna 2020

Pomalé kroky

Pomalé kroky,
jeden - druhý,
po cestě v aleji,
pod nohama křupou
kamínky.

Vítr větvičkami, stébly hýbá,
mě, osamělého chodce,
po rukou hladí,
duši zlehka líbá.

Pomalé kroky,
jeden - druhý...
Před chvílí v hlavě těžké mraky,
vířily v ní divné
myšlenky.

A teď zas
začínám se usmívat,
na každém kroku
všímám si prostých krás.


pondělí 6. července 2020

Sváteční slovo

Přeji hezký sváteční den.
Jak asi v naší české kotlině kdekdo ví, právě dnes je tomu 605 let ode dne, kdy se uzavřel život Mistra Jana Husa - význačného kazatele, který se snažil o nápravu poměrů v církvi a který nikdy, ani na hranici, neodvolal svou pravdu.
A včera, 5. července, jsme si připomínali výročí ještě mnohem letitější: totiž rok 863, příchod slovanských věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje na území tehdejší Velké Moravy.
Dnešní článek ovšem nebude ani o Husovi, ani o věrozvěstech, nýbrž o něčem, co všechny jmenované spojuje: o víře.

"Ty jsi nábožensky založený?"
Tuhle otázku mi položil jeden známý (budu mu říkat Pepa) loni v září na srazu jisté aspie skupiny v Mladé Boleslavi. Na zmíněný dotaz ho přivedly moje fotky z dovolené v jižních Čechách - na některých snímcích se totiž objevovaly různé sakrální stavby: boží muka, kapličky a kostely.
Co mám Pepovi říct? V ten moment jsem nedokázal odpovědět.



Dlouho jsem o tom přemýšlel.
Nábožensky založený? Ne, tak docela bych si netroufl sám o sobě tohle tvrdit. Když se to vezme kolem a kolem, nemám z rodiny právě nejlepší předpoklady, abych byl věřícím člověkem. Spousta členů naší famílie, v čele s tátou, je ateistických (nutno podotknout, že jim to nezazlívám). Dovolím si citovat tátova slova: "Když má imaginárního kamaráda jeden člověk, tak je blázen. Když má stejnýho imaginárního kamaráda víc lidí, už se tomu říká náboženství."
Já však, navzdory tomu, věřící jsem. Věřící, ale ... jaksi neorganizovaný a nezařaditelný. Je sice pravda, že jsem se před šesti lety nechal pokřtít, ovšem k ideálu pravověrného křesťana mám po čertech daleko. Rozhodně nepatřím k těm extremistům, kteří prohlašují, že existuje jen jediná správná cesta, a kdo po ní nejde, toho že stihne boží trest. Nevnímám Boha jako trestajícího. Ba právě naopak - věřím, že nás všechny naprosto nepodmíněně miluje. Nemíním o tom nikoho přesvědčovat. Pro mne osobně je dostatečným důkazem uzdravení z jisté (raději nejmenované) vážné choroby, která mne jako malého málem zabila. A také několik malých i větších zázraků, které se mi v životě udály a díky nimž o boží existenci vůbec nepochybuji.
Ale každý ať věří, čemu libo, a hledá svoji vlastní cestu. I já tu svou (v jistém ohledu) ještě hledám.
Co bude po smrti, na to se mne, prosím, radši neptejte. Odpověď neznám. Verzí existuje spousta, ale žádnou z nich dle mého názoru nelze potvrdit ani vyvrátit. Popravdě, tímto tématem se zabývám velice nerad.



Asi bych měl ještě trochu rozvést, proč jsem sám sebe označil za nezařaditelného.
Jak již řečeno, jsem pokřtěný (pravoslavně), měl bych tedy být křesťanem, ale ... nevím, nakolik s tím jde dohromady můj zájem o židovské památky, japonskou poezii (zenovou), reggae (hudba původně a dodnes převážně rastafariánská) a rock (muzika, myslím, z drtivé většiny pohříchu bezbožná).
Tak co jsem tedy zač?! Suď Bůh...

pondělí 11. května 2020

Poledne v lese


Mezi dvěma pasekami
řada bílých kaštanů.
Jak pod nimi jdeš,
padají na tě plátky okvětní,
běloskvoucí déšť.



Pondělní poledne.
Toulám se hájem.
Někde kvítím, jinde smůlou voní.
Nad bory a duby
šedivé se mraky stále honí.








Co chvíli nebe roní slzy,
co chvíli se slunko usměje.
Vše zlé jsem pustil z hlavy.
Za tónů ptačích písní
do mokré šlapu trávy.




neděle 3. května 2020

Jarní romance

Jak dlouho
sem nevkročila lidská noha?
Cestu zarostla tráva,
jež místy sahá po kolena.
Cvrčci, ptáci a vítr v korunách -
nikdo jiný tu není,
nikdo sem nechodí,
leda snad zvířata
z blízkého pole a houští.

Šalvěj tady kvete,
žluté pryskyřníky
a drobné růžové kvítky
na stromech ovocných.

Zapomenutý sad žije
poklidným životem.
Větvoví ve vánku vlaje
se šumem tam a sem.

Odcházím, jak jsem přišel:
po téže pěšině,
která se tiše ztrácí
v zelené houštině.

(2. 5. 2020)






pondělí 27. dubna 2020

Roklina


Podmračeno,
a přece,
jak si jdu roklinou,
zeleně září
koberec z trávy a býlí
na strmých stráních.

Míjím
bílé, žluté, fialové kvítí,
malou chvíli
listů se dotýkám,
stromy po kůře hladím
a ony mne
po duši.
Žádný lidský hlas –
jen ptačí melodie
doléhají
do uší.

Kolem skály
z lesa vyjdu ven.
Kukačka volá na mě zdáli,
skřivánky slyším
a cvrčky schované v trávě.
Slunce, to z mraků vyšlo právě,
chvíli mě bude hřát
a svítit
do mých
zad.

(25. 4. 2020)


sobota 11. dubna 2020

Zátiší u řeky

Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.

Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.

Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.

Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.

(10. 4. 2020)

pátek 3. dubna 2020

Oázy

Včera byl světový den porozumění autismu.
V jedné skupině na Facebooku, jejímž jsem členem, se mi zalíbil nápad, se kterým přišla jistá slečna: totiž ztvárnit autismus výtvarně, libovolnou technikou, libovolným stylem. Dumal jsem nad tím a nakonec zjistil, že se moje představa na jeden obraz nevejde. Namísto kreslení několika obrázků jsem se tedy rozhodl zde svoji vizi vypsat.

Představte si pouštní krajinu - rozlehlou bílou písečnou pláň, táhnoucí se, kam až oko dohlédne, k mlhou zastřeným obzorům. Místy se z planiny zvedají černá skaliska. Ale jako v každé poušti, i tady se sem tam najde nějaká oáza. Tyto ostrovy života mají trojí podobu.
Některé nejsou náhodnému pocestnému příliš přístupné - jsou to díry v zemi, obklíčené ze všech stran černými kolmými stěnami. Na dně se nachází hluboká, průzračná, zářivě modrá tůň, na jejíž břeh se právě tak vejde malý kousek louky, jeden strom a jedna chatrč.
Jiné mají ráz o trochu otevřenější: z jedné strany skály, z druhé poměrně příkrý, ale nikoli neschůdný svah. Dole pod strání se opět nachází modrá tůň, za ní jeden domek a k tomu menší ovocný sad.
Třetí a poslední typ vypadá jako dlouhé, poměrně široké údolí, obklopené bílými stráněmi. Pod nimi se rozkládá hustý, těžko prostupný prales. Komu se přece podaří tudy projít, spatří veliké jezero, na břehu jeden nebo i více domků, opět nějaké ovocné stromy a rozkvetlou louku, hrající všemi možnými barvami. V takovém údolí přebývám i já.


Ale zpět do pouště.
Jdou tudy dva pocestní, podobní jeden druhému jako vejce vejci. Navenek je odlišuje pouze jediná věc, a to černé brýle na očích jednoho z nich. Ve skutečnosti je mezi nimi však rozdíl větší. Ten s brýlemi, na rozdíl od svého souputníka, pokud už do některé oázy zavítá, chová se bezohledně, vše krásné má sklon ničit (neboť žádnou krásu nevidí) a domácího pána násilím odvést neznámo kam, pryč z pouště, do mlhy. To jeho souputník vidí vše takové, jaké to je, z dobrých věcí se s obyvateli oáz umí radovat a kvůli stinným stránkám je nezatracuje.

Kdyby někdo potřeboval vysvětlení, co tím vším myslím, tedy:
Černobílá poušť - vžité představy o tom, že autisté vidí svět černobíle a mají rádi stereotyp. Obojí je pravda, ovšem u každého do jiné míry a určitě jen u málokoho beze zbytku.
Skály / příkré svahy kolem oáz - uzavřenost do sebe, do vlastního světa (opět ne u všech stejnou měrou).
Neprostupný prales - symbol pro obtížnou komunikaci s okolím, problémy s nepsanými společenskými pravidly.
Obyvatelé oáz: 1. a 2. typ - nonverbální autisté (v prvním případě ti nejtěžší), 3. typ - ti, kteří slovní komunikace schopni jsou (takzvaně středně a vysoko funkční, včetně AS).
Pocestní - NT (neurotypici, ne-autisté).

pondělí 16. března 2020

Karanténa

Zákaz sdružování.
Zákaz volného pohybu.
Izolace.
Slova, která jsou vinou šíření koronaviru pro celou českou zem aktuální.
Rozhodně nechci nastalou situaci bagatelizovat. Chápu, že většina lidí má strach. Já osobně jsem však žádné panice nepodlehl. Suma sumárum, výše uvedená opatření se mě dotkla minimálně.
Zákaz sdružování: na žádnou kulturní akci (koncert, výstavu ani divadelní představení) jsem se nechystal. Maličko se mě dotklo uzavření restaurací a kaváren, ale chápu. Se svými přáteli se můžu sejít kdykoli, až výjimečný stav pomine. Jistě není všem dnům konec.
Zákaz volného pohybu: na svoje dlouhé procházky do přírody pořád ještě chodit můžu, to mi naštěstí vláda nezakázala. Cesty do práce jsou povolené ... což se mě ovšem jaksi netýká, když nikde zaměstnaný nejsem. Na nákupy může chodit jen jeden z rodiny. S mámou jsme se domluvili, že si je vezme na starost ona. Bez problému. Jen nad mými cestami k příbuzným visí otazník...
Izolace: tady není příliš co řešit. Vždyť jsem celý život téměř odstřižený od okolního světa. Navazování kontaktů s jinými lidmi nikdy nebyla moje silná stránka. Když je teď doporučeno styky s okolím omezit, dalo by se s trochou nadsázky říct, že jsem v tomto směru "za vodou". Strachem ze samoty vskutku netrpím. Naopak mi často je samotnému nejlépe. Holt mi místo lidí budou dělat společnost knížky, dobrá muzika, na procházkách pak stromy, ptáci a první jarní kvítky. Bude to pro mě v podstatě stejné jako dosud.
Karanténa? Celkem vzato, u mě žádná velká změna.
Přeji vám všem hezký den. A pokud je to aspoň trochu možné, dost klidu a pohody.

středa 11. března 2020

Sen o lesní cestě a hradu


Uprostřed lesů,
ač zastávka tu není,
autobus zastaví
a já vystoupím.

Jdu stezkou širokou,
štěrkem vysypanou,
nalevo stromy až do nebes se pnou,
napravo mladé stromky,
jeden těsně vedle druhého,
nade mnou
mraky se honí oblohou.

Co stojí psáno
na cedulích podél cesty,
toho si já
ani můj průvodce
nevšímáme,
klidně jdeme dál.
Najednou,
kde se vzal – tu se vzal,
odněkud přiběhne bílý psík
a po chvíli mi skočí
do náručí.

Cesta končí
v útrobách neznámého hradu.
V bohatě zdobeném sále
místo mého průvodce jakási mladá dáma
dělá mi společnost.
Chci otevřít malá dvířka,
kudy se jistě do hradní věže chodí.
Už neotevřu.
Nepodívám se tam.

(10. 3. 2020)

sobota 25. ledna 2020

Kýchání do sazí

Před rokem, někdy zkraje ledna, jsem se na Facebooku dozvěděl o existenci akce zvané Kýchání do sazí. Zajímalo mě, "odkud vítr vane". Dočetl jsem se, že jde o hudebně-poetický večer, kde svá díla prezentuje skupina polabských básníků. A že se koná v pátek 11. 1. v nymburském baru U Strejčka. Toužil jsem tam jít, ale mělo to háček: po skončení akce bych se neměl jak dostat zpátky do Benátek (o tom víkendu jsem měl být doma s mámou). Takže smůla.
Nenechal jsem se však odradit. Když už jsem se nemohl na večer dostavit, aspoň jsem chtěl být členem zmíněné skupiny. Našel jsem si jejich internetové stránky a poslal sem svůj stručný životopis spolu s několika básněmi.
Rok se s rokem sešel - a tu mi jeden z pořadatelů (zároveň hlavních představitelů skupiny) napsal, jestli bych nechtěl na letošním ročníku Kýchání do sazí vystupovat. Nadšeně jsem jeho nabídku přijal. K mému štěstí, tentokrát akce připadala na pátek, kdy jsem měl být s tátou na vesnici u Nymburka.
Ten můj "den D" byl včera. S tátou jsem se domluvil, že mě vysadí na kraji Nymburka a moje zavazadla odveze k sobě domů. On sám se, bohužel, mého čtení účastnit z jistých důvodů nemohl.
Nevadí.
Rozloučili jsme se. On odjel a já, protože jsem měl času habaděj, jsem se vydal na příjemnou podvečerní procházku k Labi, proti proudu k nasvíceným zbytkům středověkého opevnění... a pak už pomalu vstříc zmíněnému baru U Strejčka.


















Kdo jste tam včera nebyli, přišli jste o vskutku neopakovatelný zážitek. Své verše, případně krátké prózy, přednášelo osm autorů. Někteří (jako třeba já) sami, jiní s hudebním doprovodem. Celý večer dvěma písněmi zahájil (a také krásným koncertem ukončil) písničkář Radek Čihák. Než jsem (jako první z básníků) šel na pódium, zahrál mi moji nejmilejší - Krásnou paní.
Doopravdy jsem si ten večer užil. Atmosféra byla přímo kouzelná. Určitě bych si to rád napřesrok zopakoval. Snad se mi příště poštěstí, že přijde i někdo z mých blízkých.