pondělí 6. července 2020

Sváteční slovo

Přeji hezký sváteční den.
Jak asi v naší české kotlině kdekdo ví, právě dnes je tomu 605 let ode dne, kdy se uzavřel život Mistra Jana Husa - význačného kazatele, který se snažil o nápravu poměrů v církvi a který nikdy, ani na hranici, neodvolal svou pravdu.
A včera, 5. července, jsme si připomínali výročí ještě mnohem letitější: totiž rok 863, příchod slovanských věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje na území tehdejší Velké Moravy.
Dnešní článek ovšem nebude ani o Husovi, ani o věrozvěstech, nýbrž o něčem, co všechny jmenované spojuje: o víře.

"Ty jsi nábožensky založený?"
Tuhle otázku mi položil jeden známý (budu mu říkat Pepa) loni v září na srazu jisté aspie skupiny v Mladé Boleslavi. Na zmíněný dotaz ho přivedly moje fotky z dovolené v jižních Čechách - na některých snímcích se totiž objevovaly různé sakrální stavby: boží muka, kapličky a kostely.
Co mám Pepovi říct? V ten moment jsem nedokázal odpovědět.



Dlouho jsem o tom přemýšlel.
Nábožensky založený? Ne, tak docela bych si netroufl sám o sobě tohle tvrdit. Když se to vezme kolem a kolem, nemám z rodiny právě nejlepší předpoklady, abych byl věřícím člověkem. Spousta členů naší famílie, v čele s tátou, je ateistických (nutno podotknout, že jim to nezazlívám). Dovolím si citovat tátova slova: "Když má imaginárního kamaráda jeden člověk, tak je blázen. Když má stejnýho imaginárního kamaráda víc lidí, už se tomu říká náboženství."
Já však, navzdory tomu, věřící jsem. Věřící, ale ... jaksi neorganizovaný a nezařaditelný. Je sice pravda, že jsem se před šesti lety nechal pokřtít, ovšem k ideálu pravověrného křesťana mám po čertech daleko. Rozhodně nepatřím k těm extremistům, kteří prohlašují, že existuje jen jediná správná cesta, a kdo po ní nejde, toho že stihne boží trest. Nevnímám Boha jako trestajícího. Ba právě naopak - věřím, že nás všechny naprosto nepodmíněně miluje. Nemíním o tom nikoho přesvědčovat. Pro mne osobně je dostatečným důkazem uzdravení z jisté (raději nejmenované) vážné choroby, která mne jako malého málem zabila. A také několik malých i větších zázraků, které se mi v životě udály a díky nimž o boží existenci vůbec nepochybuji.
Ale každý ať věří, čemu libo, a hledá svoji vlastní cestu. I já tu svou (v jistém ohledu) ještě hledám.
Co bude po smrti, na to se mne, prosím, radši neptejte. Odpověď neznám. Verzí existuje spousta, ale žádnou z nich dle mého názoru nelze potvrdit ani vyvrátit. Popravdě, tímto tématem se zabývám velice nerad.



Asi bych měl ještě trochu rozvést, proč jsem sám sebe označil za nezařaditelného.
Jak již řečeno, jsem pokřtěný (pravoslavně), měl bych tedy být křesťanem, ale ... nevím, nakolik s tím jde dohromady můj zájem o židovské památky, japonskou poezii (zenovou), reggae (hudba původně a dodnes převážně rastafariánská) a rock (muzika, myslím, z drtivé většiny pohříchu bezbožná).
Tak co jsem tedy zač?! Suď Bůh...

Žádné komentáře:

Okomentovat