neděle 15. dubna 2018

Ztracen na Chotuci


Již dlouho se mi nepřihodilo, abych se někde ztratil. Nu, dnes se tak stalo. A co nejhůř, potkalo mě to v místech, o nichž jsem byl skálopevně přesvědčen, že je znám jako své boty.
Je trochu podmračené nedělní ráno a já se od domu svého otce vydávám na pochod. Jdu kolem kostela, silničkou ze vsi ven, mezi poli, dál za potok … Polní cestou dojdu do první dědiny. Z ní mě potom klikatá silnice, vroubená trnkami, vede do další vesnice a ještě daleko za ni.
V Křinci (třetí obci na trase) jsem definitivně pojal rozhodnutí zdolat nedaleký svědecký kopec Chotuc. Ne však po místní naučné stezce, ale jednou postranní cestou. Měla to být ona pomyslná třešnička na dortu.
Pěšinu jsem mezi posledními domy našel celkem záhy, po chvíli jsem z ní ovšem musel sejít. Nevadí, říkám si. Vzpomněl jsem si totiž, že ke kapli na vrcholu se lze dostat ještě jednou pěšinkou po severním úbočí.
Vcházím do lesa a začínám po své levici dotyčnou odbočku hledat. První, očividně slepou, míjím. Za okamžik se mi konečně zjevuje ta, již jsem měl za správnou. Zahýbám na ni a odhodlaně se pouštím vzhůru svahem. Cesta se ale stále zužuje, nakonec mi kdesi nahoře dočista mizí. Dál už mi nezbývá než opatrně našlapovat na poměrně řídce rozesetá holá místa mezi všudypřítomným kvítím.
Sotva udělám prvních pár kroků po vrcholové plošině, připlete se mi pod nohy nějaká větvička (důmyslně schovaná v husté zeleni). Než bys řekl švec, už tu ležím – jak dlouhý, tak široký – na okraji houštiny. Se sprostým zaklením se zvedám a kontroluji, zda jsem si nějaký kus oblečení nenatrhl. Kupodivu ne. Jen pravé koleno u kalhot mám trochu umazané od bláta a kšiltovku (dřív čistě bílou) posetou zelenými fleky. Čert ví, od čeho.
Navíc, když jsem se z toho mlází konečně vymotal, zjistil jsem, že se nenacházím poblíž kaple, nýbrž minimálně o stovku metrů vedle. Nu což.
Na dobytí vrcholu jsem protentokrát rezignoval. Mezi černými poli, hlavu plnou všelijakých myšlenek, jsem se dal na cestu domů.