Počátek tohoto týdne se pro mne nesl ve znamení dvou koncertů.
První byl Večer španělských a jihoamerických rytmů. Konal se v úterý 5. 9. od půl osmé na zámku v Benátkách nad Jizerou, konkrétně na chodbě zdejšího muzea. Sice jsem akci stihl takříkajíc "s odřenýma ušima", avšak rozhodně jsem nakonec ničeho nelitoval. Dvojice muzikantů začala hrát (na kytaru a flétnu) rozmanité melodie: jednou tango, jindy flamenco, pak zase sambu ... Co budu povídat, zážitek to byl nádherný.
Druhá akce, konaná ve středu, ale všechno zastínila. A to i přesto, že jsem se o ní dozvěděl způsobem, jenž mi nebyl dvakrát příjemný.
Stalo se to, tuším, koncem minulého týdne. Prováděl jsem právě ranní hygienu, když tu za mnou máma vtrhla s mobilem do koupelny jako velká voda a beze slůvka vysvětlení na mě vyhrkla: "Volej!"
Věděl jsem, že chce o něco soutěžit na Signál rádiu; neměl jsem však vůbec potuchu, oč běží. Nebýt to ona, asi bych v ten okamžik vraždil, protože takové překotné akce z hloubi duše nesnáším. Chtěla mě "otestovat", jestli bych byl schopen zavolat do rádia a soutěžit. To pro mne bylo příliš stresující, tudíž nakonec zavolala ona.
Teprve po chvilce nám bylo sděleno, že jsme vyhráli vstupenky na pražský koncert americké zpěvačky Rhondy Vincent. Ze zvědavosti jsme si na YouTube pustili pár jejích písniček. Nadchly nás. Bylo jasno. Ve středu 6. 9. nesmíme v Praze chybět.
Nadešel den D a my se vydali vstříc metropoli. Celá cesta autobusem (a následně metrem až na Staroměstskou) proběhla v pohodě. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k Rudolfinu, kde se měl koncert uskutečnit. Vyšli jsme na náměstí - a vtom jsme spatřili scenérii, z níž se nám tajil dech. Obloha se zatahovala temnými dešťovými mračny. Zapadající slunce barvilo nebe do ruda. Úplně to vypadalo, jako kdyby někde za Hradem došlo k velikému požáru. Jaká škoda, že jsem (na rozdíl od mnohých jiných lidí) neměl s sebou fotoaparát a nemohl ten nevídaný úkaz zachytit ...
Co se týče samotného koncertu, musím říci, že něco tak fantastického jsem nezažil už dlouho. Usedli jsme na svá místa ve Dvořákově síni. Několik málo minut po osmé vešla Ona - sama božská bluegrassová královna - v doprovodu kapely The Rage. Přál bych vám slyšet tu nádhernou muziku, hranou na dvě kytary, banjo a basu, jak se rozléhala ohromným sálem. Co chvíli obecenstvo nadšeně aplaudovalo. Pokud jde o mne, měl jsem nejméně desetkrát chuť se zvednout a tleskat vestoje. Udělat to mi bránil jenom strach, že by na mě někdo mohl zírat jako na blázna (čert ví, kde se v mé hlavě takové myšlenky vzaly).
Domů z Prahy jsme se vrátili nedlouho před půlnocí. Trochu unavení, ale především šťastní.
Stalo se to, tuším, koncem minulého týdne. Prováděl jsem právě ranní hygienu, když tu za mnou máma vtrhla s mobilem do koupelny jako velká voda a beze slůvka vysvětlení na mě vyhrkla: "Volej!"
Věděl jsem, že chce o něco soutěžit na Signál rádiu; neměl jsem však vůbec potuchu, oč běží. Nebýt to ona, asi bych v ten okamžik vraždil, protože takové překotné akce z hloubi duše nesnáším. Chtěla mě "otestovat", jestli bych byl schopen zavolat do rádia a soutěžit. To pro mne bylo příliš stresující, tudíž nakonec zavolala ona.
Teprve po chvilce nám bylo sděleno, že jsme vyhráli vstupenky na pražský koncert americké zpěvačky Rhondy Vincent. Ze zvědavosti jsme si na YouTube pustili pár jejích písniček. Nadchly nás. Bylo jasno. Ve středu 6. 9. nesmíme v Praze chybět.
Nadešel den D a my se vydali vstříc metropoli. Celá cesta autobusem (a následně metrem až na Staroměstskou) proběhla v pohodě. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k Rudolfinu, kde se měl koncert uskutečnit. Vyšli jsme na náměstí - a vtom jsme spatřili scenérii, z níž se nám tajil dech. Obloha se zatahovala temnými dešťovými mračny. Zapadající slunce barvilo nebe do ruda. Úplně to vypadalo, jako kdyby někde za Hradem došlo k velikému požáru. Jaká škoda, že jsem (na rozdíl od mnohých jiných lidí) neměl s sebou fotoaparát a nemohl ten nevídaný úkaz zachytit ...
Co se týče samotného koncertu, musím říci, že něco tak fantastického jsem nezažil už dlouho. Usedli jsme na svá místa ve Dvořákově síni. Několik málo minut po osmé vešla Ona - sama božská bluegrassová královna - v doprovodu kapely The Rage. Přál bych vám slyšet tu nádhernou muziku, hranou na dvě kytary, banjo a basu, jak se rozléhala ohromným sálem. Co chvíli obecenstvo nadšeně aplaudovalo. Pokud jde o mne, měl jsem nejméně desetkrát chuť se zvednout a tleskat vestoje. Udělat to mi bránil jenom strach, že by na mě někdo mohl zírat jako na blázna (čert ví, kde se v mé hlavě takové myšlenky vzaly).
Domů z Prahy jsme se vrátili nedlouho před půlnocí. Trochu unavení, ale především šťastní.
