Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
úterý 25. června 2019
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Máme za sebou rok, kdy nezůstal kámen na kameni. Rok, který drtivé většině lidí mnohem víc vzal než dal. Jak jsem jím prošel já? V lednu jse... -
Nalijme si čistého vína. Do světa svých "normálních" vrstevníků (a mladších) nikdy patřit nebudu. V některých ohledech totiž napro...
-
Rezavě hnědé a žluté listí zaválo všechny stráně i cesty. Zdá se svítit tak, až přechází ti zrak; září jak zlato a měď. B...
