Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Někteří lidé mne obviňují, že neumím zdravit. Ovšem, toto tvrzení má s pravdou společného velice málo. Pozdravit, popřát někomu "dob...
-
Celé včerejší dopoledne (a ještě značnou část odpoledne) u nás lilo jako z konve. Na zem dopadaly provazy deště, krajina byla zcela zahalen...
-
Tam, kde se do lesa vchází, pár bíle rozkvetlých stromů stojí, pár trnek a planých jabloní. Po bílém kvítí vítr zavoní. Kráčím pěšinkou v p...
Žádné komentáře:
Okomentovat