Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Plachtí či letí s větrem jako šípy - zažloutlé utržené listy v zeleném letním háji. Do zvonků u cesty déšť celé dopoledne bubnoval, ještě te... -
Dnes bych rád navázal na svůj nedělní článek . Včera mi přijel k narozeninám pogratulovat můj starší bratr se svou ženou. Ta mi mezi řečí...
-
Leckdo nás autisty považuje za bytosti, kterým jsou city a empatie naprosto cizí. Sice tuším, co lidi k podobným domněnkám vede, ovšem so...
Žádné komentáře:
Okomentovat