pátek 31. března 2023

Stromočlověk

 V jarním deštíku
pod modrým paraplíčkem
na chvíli se městu vzdaluji.

K domům zády,
odcházím do polí
úvozem, kde rozkvétají trnky,
kde se břízy pnou k šedivým mračnům,
kde stromy zeleně obrůstá mech
a svěží mladé lístky
se začínají rozvíjet.






Šlapu po blátě a vlhké trávě,
na paraple kapky pleskají
a ptačí zpěvy nekončí.

Mohl bych se otočit,
jít zpátky, kde to znám.
Mohl bych zmizet jako pára,
rozplynout se v povětří.




A mohl bych se navždy zastavit,
proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,
vrůst do hlíny
a celý se nechat smáčet deštěm,
obalit se sněhobílým kvítím
jako planý ovocný strom,
bělostná trnka na tiché mezi.

Jen
kdesi v horní části kmene
zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny
a pod nimi narůžovělá jizva
jako dvě oči a ústa
ve věčném úsměvu.