Hello!

Někteří lidé mne obviňují, že neumím zdravit.

Ovšem, toto tvrzení má s pravdou společného velice málo. Pozdravit, popřát někomu "dobrý den" dokážu ve spoustě řečí (ve většině případů tím však má znalost daného jazyka také končí). Hello! Bonjour! Buenos días! Guten tag! Bon giorno! Kalimera! Šalom! Salam alejkum! Problém je úplně jinde.

Pokud dotyčnou osobu znám (a ihned rozpoznám), pak mi pozdrav žádné potíže nečiní. S cizími, neznámými lidm je to ale jinak. Jasně, nic zlého bych náhodným kolemjdoucím nikdy nepřál; ať jsou šťastní, ať se jim daří. Jenže ... nevím, co jsou zač; neznám je, a tak kolem nich projdu mlčky, jakoby nic, maximálně s lehkým úsměvem. Když je navíc tím cizím člověkem malé dítě, jsem poněkud v rozpacích. Jak mám na jeho pozdrav odpovědět? Říct mu "ahoj" jako někomu důvěrně známému, nebo "dobrý den" (což mi přijde trochu divné)? Netuším, tudíž dělám "mrtvého brouka".
To, že cizí lidi nezdravím (nebo na pozdrav neodpovídám), bohužel občas někoho pobouří. Jako zhruba před měsícem jednu starší dámu. Procházel jsem zrovna jedním malým parčíkem v dolním městě. Na jediném chodníku, který tudy vede, stála ona paní se svým psíkem. Přísahal bych, že jsem ji nikdy v životě neviděl (či si to aspoň nepamatuji). Tak ji beze slova minu. Najednou se za mnou ozve její káravý hlas: "A co takhle dobrý den?!" Otočím se a zaraženě se jí ptám, kdo je a odkud mě zná. Řekne mi pouze tolik, že se zná s mými rodiči. Prohodíme ještě pár slov, rozejdeme se každý svou cestou. Ale ještě chvíli mi z právě proběhlé situace jde hlava kolem.
Nejhorší pro mě ale bývá následující. Jdu si klidně po svých cestách, ponořen hluboko do svých myšlenek. Tu mě z mého rozjímání kdosi vytrhne. Hlas (a třeba i tvář) ihned poznám, ale nestihnu zareagovat. Známá osoba je pryč. A já si začnu připadat jako největší pitomec pod sluncem. Tak trochu jako Sepp Jörgen, prostoduchý rybář z Dykova Krysaře. Ten taky všechno vždycky pochopil až za dva dny ...
Vy všichni, kdo mě odněkud znáte, nebuďte rozhořčeni, až kolem vás příště projdu bez jediného slova. Není za tím nevychovanost ani arogance, jak si možná myslíte. Buď si docela obyčejně nevzpomínám, nebo bloudím po svém vnitřním světě. Děkuji a na shledanou.

Stopy

Čaruje mráz. Je tenkým ledem pokryta

na kraji města zelenavá tůň.

Zmrzlý sníh se drží ve stopách

na pěšině, kterou kráčel kůň.

Kam odešel?

Nikdo nepoví.

Zbyl jen otisk

jeho podkovy.

(22. 1. 2019)

O motýlech, čarodějce a zakletém muži

I

Na malém palouku uprostřed temných lesů, kde kvetou žluté a bělostné sasanky i fialové zvonky; na místě, ke kterému všechny pěšiny dávno zarostly kapradím – tam stojí vysoký, mechem pokrytý balvan, jenž se podobá zkamenělému poustevníku v dlouhém mnišském hábitu. A pod tím skaliskem vyvěrá ze země pramen křišťálově čiré vody.

K pramínku se začali náhle slétat pestří motýli. Devět jich usedlo na písčitý břeh, každý jinou barvu měl. Prvý se dostavil modrásek, křídla jak kvítka pomněnek. Druhé paví oko, třetí bělásek jako vločka sněhová. Čtvrtý byl žlutavý otakárek, pátý zas rudý jak vlčí mák. Šestý – jak zvláštní zjev! Bez barvy křídla, jako skleněná, na nich jen flíčky růžové co červánek. Sedmý přiletěl žluťásek v odstínu lístků slunečnic. Osmý byl černý jako noc a devátý … Devátý měl barvu zelenou – tak jako jehličí, místy zas co svět pod hladinou vodní. A někde ještě, na špičkách křídel zvlášť, odstínem zářil prosluněných luk.

U pramene motýli spolu tiše seděli, průzračné vody pili. Potůček v písku a mezi oblázky zpíval si svoji písničku.

Bosýma nohama hebkou trávou někdo se po palouku plíží. Míjí květy sasanek i zvonků, prodírá se kapradím. Do písku šlape, hladinu kalí, jde skále blíž a blíž.

Je to dítě, holka černovlasá. Má žluté šaty, síťku přes rameno. Zmatení motýli nad pramínkem víří – a ona přesně, neomylně míří. Jenom dva pouzí někde se jí skryli, marně po nich pátrá ještě hodnou chvíli.

Odešla hájem bůhvíkam. Průsvitný se zeleným zbyl pod kamenem sám.

Leč malé lovkyni cosi schází. Má sedm motýlů, a žádné potěšení. Sedm jich chytila, ale šťastná není. Zas bloudí v lese borovém, než najde palouk a čistou vodu. Své pestré motýly vypustí na svobodu a jen se dívá, jak mezi květy tančí. Ten pohled kouzelný k radosti jí stačí.

„Nebudu už víckrát chytat motýly. Domov svůj by pro nic za nic ztratili.“

II

Ve stejném háji, kde zkamenělý poustevník nad pramenem stál, – jen hlouběji a o notný kus cesty dál – nachází se chátrající dům. Zdi má oprýskané, střechu prohnutou věky a děravou, rozbitá okna, dveře stále dokořán. Kamenná zídka kolem dvora místy je už pobořená, rezavými vraty prorůstá keř šípkový.

Vzdor všemu zmaru v tomto zpustlém dvoře – dvojice jabloní rok co rok náhodné kolemjdoucí těší krásou růžově bílých květů. Rok co rok se rodí jablka temně rudá, málem tak sladká jako med. „Zázrak,“ říká si každý, kdo to spatří. Vždyť vyhlíží ono stavení, jako by nikdo tady nežil. Snad více než století už sem nevkročila lidská noha.

A přece.

Dvě bytosti tu přebývají. Jeden člověk a jeden pták. Jedna stará, bělovlasá dáma bydlí tam – osoba drobná, o holi, v černé šaty oděná je – a jeden kohout, též černý jako noc, jen s hlavou sněhobílou.

Každé ráno, krátce po kuropění, ke dvěma jabloním míří roj motýlů. Všemi barvami hraje houf. Žlutí, modří, bílí, rudí, černí i zelení se sem slétají – nejvíc těch zelených se vždy dostaví. Jsou jako smaragdy nebo les, jak tráva či hlubina. Sedají na květy i staré hodné čarodějce do vlasů, jindy jí některý, ať červený či bílý, přistane lehce na dlani. Tak – přestože všechny bližní daleko až za tím temným hájem má a u jejího domu pouze málokdo se zastaví – dík pestrým motýlům i svému věrnému společníku … uprostřed hlubokých lesů necítí se opuštěna.

Jedinkrát do roka – v zimě, když všude leží běloskvoucí duchna sněhová – přichází stařena na palouk ke studánce. Dotkne se třikrát kamene – a on ožije. Zas zakletý muž se se svou ženou sejde. Nikoli ona, to jiný čaroděj, černokněžník zlý ho v kámen proměnil.

Jedinkrát do roka – na Tři krále – může se zázrak stát. V ten jediný den dotekem družky milované se kamenný muž člověkem zas stane. Od pramene víc než na tři kroky nesmí se však hnout, jinak oba – ji i jeho – stihne krutý soud. Změnili by se rázem v led – a s jarním táním opustili svět.

Zatím se nestalo. Dál žije čarodějka v chalupě uprostřed háje, dál od zimy do zimy její druh stojí nad pramenem. Ona bádá, jak by zlomila zaklínání; on stále stejně trpělivě čeká na ni.

S příchodem podzimu hvozdy kolem dvora rudě a zlatě vzplanou. Vše zvolna umlká, mlhy se krajem valí. Krom staré paní a černého kohouta nikdo v zahradě není. Všichni motýli uletěli v dál. Pouze jeden neodletěl. Jediný zelený dělá dámě společnost. Zůstal tu … snad čarodějce pro radost.

(červen - září 2016)