Před několika týdny jsem byl svou známou dotázán, co mi pomáhá přežít podzim. Odepsal jsem, že je podzim moje nejoblíbenější roční období. Nato přišla druhá otázka: co na něm mám rád?
Až dnes jsem se odhodlal (touto formou) odpovědět.
Začal bych asi tím, že se mi každý rok na podzim opravdu uleví. Jaro má sice svoji krásu, já však - coby alergik na některé pyly - procházím peklem. A v létě? Taky žádná sláva - ve třicetistupňových vedrech mám co dělat, abych vůbec nějak fungoval. Příchod podzimu je pro mě vysvobozením. Trávy už nekvetou, tropické teploty jsou tytam... Konečně pohoda.
Jako vášnivý turista a amatérský fotograf mám ale na podzimní době rád hlavně barvy. Lesy začnou hrát pestrou škálou teplých odstínů - od žluté přes zlatou, oranžovou, okrovou a červenou až po ty úplně nejtmavší vínové tóny. Pestrobarevné listí se snáší na většinou opuštěné pěšinky. Jak jdu, slyším jen jeho šustění pod svýma nohama, vítr ve větvích, ojediněle ptačí hlas... a jinak ticho.
Pak, třebas dalšího dne, krajinu přikryjí závoje mlhy. Z ní jako stíny či neskutečná stvoření vystupují šedivé siluety stromů a ranní slunce, podobné spíše slabě planoucímu oranžovému oku.
A ani ve chvíli, kdy už jsou zářivé barvy pryč, nevidím svět jako smutný. Drsný, syrový? Možná. Ale stále má pro mě své kouzlo.
A co když prší?
Takové dny, stejně jako prodlužující se večery, přímo zvou k tomu, aby se člověk usadil hezky v teple domova, rozsvítil lampu a začetl se do oblíbené knížky. Nebo si pustil nějakou pěknou muziku. Inu, každému podle jeho gusta.
Já vím, zní to všechno jako kýčovité romantické klišé. Ale co naplat, jiný asi už nebudu.
Přeji vám všem příjemné prožití podzimních dnů.
