Šťastné a veselé!

Vánoce všichni chápeme jako svátky pokoje a lásky. Přejeme si, ať jsou pro nás a naše bližní "šťastné a veselé". Jsem velmi rád, že naší rodině se toto přání celkem splnilo.

Pravda, moc dárků jsem nerozdal. Dlouhodobě mám totiž značný problém pro kohokoli něco vymyslet, ať už k narozeninám, svátku nebo právě Vánocům. Není to tak, že bych na ostatní nemyslel. Myslím na ně, jenže vymýšlení dárků se mi opravdu nedaří. S nikým kromě mamky nejsem v tak úzkém kontaktu, abych mohl říct, že dotyčného dobře znám a vím naprosto jistě, co má rád. Případně tuším, jakého autora čte nebo jakou kapelu poslouchá, ale sžírají mě pochybnosti, jestli nějakou konkrétní knihu (nebo album) náhodou už nemá... Je to pro mě zkrátka složitý rébus. O to víc mě těší, že všech šest dárků, jež jsem rozdal, udělalo mým blízkým radost.

Co jsem "od Ježíška" dostal?

Pod stromečkem (malým umělým, který po natočení hraje) jsem kromě jednoho měkkého dárku našel krabičku s nějakými sladkostmi, několik knížek (třeba básnickou sbírku Vy mně taky! od Jiřího Žáčka), čelovku, cédéčko od Vladimíra Mišíka a ... poznámkový blok. To abych měl kam zapisovat svá další básnická dílka.

S tradicemi jsme to letos nijak zvlášť nepřeháněli. Veškeré vánoční ozdoby, od slaměných hvězdiček přes barevné koule až po zlaté řetězy, zůstaly uloženy kdesi ve skříni. Ze všech pohádek jsme, pokud vím, zhlédli pouze druhý díl Anděla Páně. Taktéž jsme se obešli bez cukroví (nepočítám-li pár kousků o posledním adventním víkendu u táty). Jestli jsme ke štědrovečerní večeři měli bramborový salát? Ano, dělali jsme - dokonce dva druhy -, ale místo kapra jsme k němu pojedli klobásy, v mém a dědově případě i řízek.

Jak jsme vánoční svátky strávili?

Štědrý večer jsem už trochu naznačil. Na slavnostní večeři jsme já a mamka byli u dědy (jejího táty) na blízké vsi. Děda nám předal pár dárků, pak jsme se vrátili domů a rozbalili si ty ostatní. Sobotní Boží hod jsme prožili v klidu domova. V neděli, to jest na Štěpána, jsem za dědou jel znovu, tentokrát sám, a "vytáhl" jsem ho na malý odpolední výlet k pramenu v Kersku.

A co včera?

Včera jsem si dopřál celý den pro sebe a v raných dopoledních hodinách jsem se vypravil na cestu o poznání delší. Autobusem (nově zařazeným do systému Pražské integrované dopravy) jsem se nechal dovézt k železniční zastávce v Bakově nad Jizerou. Odtud jsem pak, přes dvě vesnice a tichým hájem v údolí potoka Rokytky, došel až na místo zvané Klokočka. Nad stejnojmenným pramenem zde stojí kaple zasvěcená svatému Prokopovi.

Celou cestu tam i zpět do Bakova jsem si náležitě užil. A jedna otráveně vyhlížející servírka v hospodě, kde jsem se před odjezdem domů stavil na oběd, na tom zhola nic nemění.

Do nového roku bych vám všem, kdo moje články čtete, popřál jen to nejlepší. Pevné zdraví, hodně štěstí, lásky, klidu a pohody.

Milostný dopis

 I.

Čtu si milostné vzkazy
vyryté klackem do hlíny,
prohlížím si nakreslená srdce
a vzpomínám,
co se mi zdálo včera nad ránem.
Stál jsem
uprostřed klidné řeky,
na ostrůvku s malým lesíkem.
Snad jsem se přebrodil,
snad přeplaval,
to už jsem zapomněl.
Vím jen,
že slunečný byl letní den
a já, donaha vysvlečen,
sestoupil na písčitý břeh
a ještě dál,
až do průzračných vln.

II.

Pak přešly dvě noci,
mezi nimi jeden den,
úplně všední.
Návštěva u dědečka na vsi.
Práce až do soumraku,
dvacetkrát opakovaná cesta
do nízkého sklepa
s károu plnou uhlí.
Do očí černý prach.
Milostné vzkazy vítr svál,
žádná klidná zátiší
jako v pohádkách.

III.

Dnes
krajina
usíná
pod dvěma přikrývkami:
jedna je z lehkých, sivých mlh,
jedna je z listů spadaných.
Ticho
jen občas prolomí cvrlikání
někde ve větvích,
nesmělé hlásky z ptačích hnízd.
Potom zvon
třikrát zazvoní z kostelní věže,
zvuk přeletí nad korunou rudého buku
i nad tím žlutým javorem.
Pod nohama zavátou zem,
před očima zavátou zem,
rezavě zlatou prudkou stráň,
stromy obalené břečťanem.

Na každičký pestrý list
pan Podzim píše psaní,
milostný dopis Matce Zemi.
Jen ona jej svede číst.

(9. - 11. 11. 2021)

O podzimním čase

Před několika týdny jsem byl svou známou dotázán, co mi pomáhá přežít podzim. Odepsal jsem, že je podzim moje nejoblíbenější roční období. Nato přišla druhá otázka: co na něm mám rád?

Až dnes jsem se odhodlal (touto formou) odpovědět.

Začal bych asi tím, že se mi každý rok na podzim opravdu uleví. Jaro má sice svoji krásu, já však - coby alergik na některé pyly - procházím peklem. A v létě? Taky žádná sláva - ve třicetistupňových vedrech mám co dělat, abych vůbec nějak fungoval. Příchod podzimu je pro mě vysvobozením. Trávy už nekvetou, tropické teploty jsou tytam... Konečně pohoda.

Jako vášnivý turista a amatérský fotograf mám ale na podzimní době rád hlavně barvy. Lesy začnou hrát pestrou škálou teplých odstínů - od žluté přes zlatou, oranžovou, okrovou a červenou až po ty úplně nejtmavší vínové tóny. Pestrobarevné listí se snáší na většinou opuštěné pěšinky. Jak jdu, slyším jen jeho šustění pod svýma nohama, vítr ve větvích, ojediněle ptačí hlas... a jinak ticho.

Pak, třebas dalšího dne, krajinu přikryjí závoje mlhy. Z ní jako stíny či neskutečná stvoření vystupují šedivé siluety stromů a ranní slunce, podobné spíše slabě planoucímu oranžovému oku.

A ani ve chvíli, kdy už jsou zářivé barvy pryč, nevidím svět jako smutný. Drsný, syrový? Možná. Ale stále má pro mě své kouzlo.

A co když prší?

Takové dny, stejně jako prodlužující se večery, přímo zvou k tomu, aby se člověk usadil hezky v teple domova, rozsvítil lampu a začetl se do oblíbené knížky. Nebo si pustil nějakou pěknou muziku. Inu, každému podle jeho gusta.

Já vím, zní to všechno jako kýčovité romantické klišé. Ale co naplat, jiný asi už nebudu.

Přeji vám všem příjemné prožití podzimních dnů.

Vstoupil jsem do ticha

Vstoupil jsem do ticha lesních pěšin

a ono vstoupilo do mého nitra,

do hlubin mojí duše vniklo,
naplnilo každý kout.
Ač kolem mě zní lidské hlasy,
smím dál na jeho vlnách plout.

Vstoupil jsem do ticha,
ticho mě prostoupilo,
do duše i mysli,
do těla se vlilo.

Vstoupil jsem do ticha,
tichu se odevzdal.
Ač z dálky hlasy zní,
ticho se šíří dál.

To ticho nemizí,
ač světu naslouchám.
Je ve mně a já v něm,
v srdci ho stále mám.

Životní paradoxy

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Tak začíná balada, kterou François Villon (1431 - 1463) napsal v Blois, u dvora vévody Orleánského. Ale o tomto významném francouzském básníkovi pozdního středověku tady dneska psát nechci.

Jak asi čtenář postřehl, v básni se to jen hemží prohlášeními, jež si zhusta protiřečí. Větami a slovními spojeními, nad nimiž zůstává rozum stát. Podivuhodnými, naprosto neočekávanými a nepravděpodobnými jevy. Jedním slovem: paradoxy. Voilà!

Když se totiž ohlédnu za uplynulými třiceti lety svého života, chtě nechtě si musím přiznat, že se v něm nejrůznějších paradoxů vyskytlo (a dosud vyskytuje) víc než dost. O některé z nich bych se s vámi dnes rád podělil.

Vodomil

Mám rád vodu. Na tom by asi nebylo vůbec nic divného ... za předpokladu, že bych uměl plavat. Jenže já, bohužel, jsem neplavec. Sice vím, jak se to dělá, ale zkoordinovat správně pohyby rukou a nohou mi zkrátka není dáno. Jednou - byl jsem tehdy ještě dítě - dokonce stačilo málo k tomu, abych se utopil.

Střih v čase... Je mi (asi) 7 nebo 8 let. Trávím jedno letní odpoledne s tátou a starším bráchou Lukášem na přírodním koupališti v jihočeských Trhových Svinech. Stoupám po schůdcích na jednu ze skluzavek (byla tenkrát, myslím, natřená žlutě). Táta s bráchou jsou na nafukovací matraci. Brácha dostává za úkol mě chytit. Jsem na vrcholu. Sedám si. Odstrčím se. Jedu. A pak ... ŽBLUŇK! Na chvíli se nade mnou hladina zavřela, jsem v zeleném vodním světě. Brácha to nestihl. Naštěstí mě brzy z vody na matraci vytáhl táta. Jsem zachráněn.

Přes tento zážitek, jenž mohl být klidně mým posledním, jsem na vodu nezanevřel. Tam, kde stačím, se do ní ponořím rád. Ba nemám ani strach cestovat lodí. Každou plavbu, kterou jsem dosud absolvoval, jsem si náramně užil. Pokud do toho tedy nepočítáme jednu cestu přívozem přes Vltavu z pražské Výtoně na Císařskou louku v září před osmi lety. Tehdy jsem trochu nahnáno měl, protože ono maličké plavidlo se se mnou a mojí mamkou povážlivě naklánělo nazad... Ale do cíle jsme tenkrát živi a zdrávi dopluli.

Trpaslík

"Já nechci růst! Já chci být trpaslík!"

To jsem ještě jako malý kluk naprosto vážně prohlašoval. No, neprošlo mi to. Záhy byla zahájena hormonální léčba, díky níž se ze mne stal obr, kterému do dvoumetrové výšky schází jen 9 centimetrů... Ne, trpaslíkem už fakticky nebudu. Spíš, aspoň na nějakou dobu, naopak nejvyšším členem rodiny.

Kazatel, který ztratil víru

Asi jako každé jiné dítě, i já měl nepřeberně mnoho představ o tom, čím bych jako dospělý chtěl být. Ne, u mě nešlo o žádné popeláře nebo kosmonauty. Měl jsem jasno, že ze mě bude módní návrhář nebo architekt, případně (zase z jiného oboru) závodník ve Formuli 1.

Ale úplně první, o čem jsem snil, byla dráha kněžská. Zkrátka a dobře, viděl jsem se, jak někde v kostele promlouvám k věřícím z kazatelny. Jenže život v rodině skrz naskrz ateistické mě na dlouhá léta od Boha a věcí duchovních odvrátil. Cestu zpět hledám dosud.

K dalším jen krátce:

• Středoškolské studium (obor knihkupectví) jsem zakončil maturitou s vyznamenáním, a přece jsem zatím nebyl nikde zaměstnán (dobrovolnictví v domově seniorů nepočítám).
• Dokážu sepsat dlouhou stať, ale je pro mě těžké někomu něco vyprávět "naživo".
• Učil jsem se anglicky a francouzsky, ale s cizincem bych se nedomluvil (nestíhám).
• Někdy je pro mě obtížnější dešifrovat, jak druhý člověk svá slova myslí, než vyluštit středně těžké sudoku.

Našlo by se toho samozřejmě ještě mnohem víc, ale to by bylo na dlouhé povídání. Děkuji, že jste dočetli až sem. Mějte se krásně. A doufám, že to pro vás nebyla ztráta času. To bych vážně nerad.

Au revoir, mesdames et messieurs.

Trnky

 Tam, kde se do lesa vchází,

pár bíle rozkvetlých stromů stojí,

pár trnek a planých jabloní.

Po bílém kvítí vítr zavoní.

Kráčím pěšinkou v prosluněném háji,

písničky ptačí se z korun ozývají.

Jdu hlouběji, kde lesní pěšina

v trávě se zvolna ztrácet začíná.

Aniž bych kamkoli příliš spěchal,

záhy jsem dědinu za zády nechal.

Pode mnou z trávy je koberec zelený.

Tu spatřím trnky jak bělostné zjevení,

něžné a půvabné jak lesní víly.

Své oči nemohu odtrhnout chvíli.

Pak ale přece jdu, cesta vede dál,

vzpomínku krásnou však vítr neodvál.

(Jiřice, 21. 4. 2021)

Doteky

Dotknout se vln, jež vítr žene.
Dotknout se vln, v nichž oblaka se odráží,
či jen fotografií je zachytit...
Tisknu spoušť. Pak dále musím jít
a jen ten vítr moje kroky provází.

Dotknout se stínů, jež koruna stromu vrhá.
Dotknout se stínů, když slunce vyjde z mraků,
to nemožné je! Stín do dlaní nechytíš.
S příchodem mraků rozplyne se spíš,
pak posměšně zní hlasy zpěvných ptáků.

Dotknout se duše, jež je ti blízká...
Dotknout se duše, toť velmi snadné.
Stačí tak málo. Proto važ,
jak a čím se jí dotýkáš.
Stačí zlé slovo - a duše chřadne.

(22. 3. 2021)

Zimní romance

"Únor bílý -
pole sílí,"
zní stará pranostika.
Už zas padlý sníh
leží na pláních,
a tak si nenaříkám.

Mám zimu rád,
jak račte znát,
zaváté cesty, mráz.
Zem odpočívá, tiše spí.
Jen vítr větvím vypráví
a zvolna plyne čas.

Perokresba korun holých,
bílo na střechách i v polích:
čaruj, Zimo, kouzli jen!
Za měsíc, až jaro přijde,
vzpomínka po tobě zbyde,
divukrásná jako sen.

(7. 2. 2021)

Já, stará škola

Nalijme si čistého vína. Do světa svých "normálních" vrstevníků (a mladších) nikdy patřit nebudu. V některých ohledech totiž naprosto nejdu s dobou...

(Následuje fiktivní rozhovor, kde mě zpovídá typický představitel mladší generace.)

Máš chytrej mobil?

Mám. Ale pořídil jsem si ho teprve nedávno. Do té chvíle jsem měl starý tlačítkový - a byl jsem s ním víc než spokojen.

Co rád hraješ? Myslím na počítači nebo mobilu...

Možná tě překvapím, ale já na počítači skoro nehraju. Je to pro mě ztráta času. A když na to přece jednou za uherskej rok dostanu chuť, pak rozhodně nepařím žádnou střílečku. Spíš něco logického.

Jsi na Instagramu?

Díky, ale Facebook a Twitter mi zatím bohatě stačí.

Aha. A jakej je tvůj oblíbenej DJ?

Žádnej. Elektronická muzika jde mimo mě. Ale ty si klidně poslouchej, co chceš.

A co teda posloucháš?

Asi tě zklamu - žádná současná hvězda to není. Žádnou Katy Perry, Miley Cyrus, Lady Gaga (a jak se všechny ty dnešní zpěvačky jmenují) ... u mě neuslyšíš. Sázím na poctivou muziku. Starej dobrej rock, ska a reggae, folk, šansony. Sigur Rós, Nightwish, Kiss, Queen, Pink Floyd, občas The Clash, Rammstein, Nirvana nebo Motörhead, ... z českých kapel a interpretů Visací zámek, Kabát, Divokej Bill, Sto zvířat, Švihadlo, Basta Fidel, Zuzana Navarová, Radůza, Žalman, Jelen, občas Xindl X. Pokud jde o šansony, pak jsou mému srdci nejbližší Charles Aznavour, Gilbert Bécaud a Jacques Brel, ze současných si sem tam poslechnu Zaz. Tohle je moje gusto.

To mi nic neříká, ale dobře... Co e-knihy? Dobrá věc, že jo?

Nemyslím si. Dávám přednost klasickým papírovým. E-knihy podle mě nemají duši.

OK. Máš rád severský detektivky?

Zatím jsem přečetl pouze jednu, a to Cestu černých ovcí od finského spisovatele Harriho Nykänena. Ale popravdě, detektivky, krimi ani thrillery příliš nevyhledávám. A pokud přece jen zatoužím po něčem temnějším, je pro mě jasnou volbou Edgar Allan Poe. Konkrétně jeho povídky Pád do Maelströmu, Sud vína amontilladského nebo Jáma a kyvadlo.

Ovšem, mnohem radši se zasměju. Třeba u knížek Roberta Fulghuma nebo - když už se ptáš na autory ze severu - Švéda Fredrika Backmana. Doporučil bych například román Babička pozdravuje a omlouvá se.

Moje nejoblíbenější spisovatele však najdeš mezi těmi, kteří už na světě (kratší, či delší dobu) nejsou. Vedle již zmíněného E. A. Poea k mým oblíbencům patří Gabriel García Márquez (1927 - 2014), průkopník magického realismu (doporučil bych knihy Všechna špína světa nebo Oči modrého psa), ale i mistr reportáže (Zpráva o jednom únosu). Dál musím zmínit Geralda Durrella - zoologa a prozaika, barvitě a s humorem líčícího (zejména) své expedice do rozličných koutů světa (nejradši mám jeho knížku Opilý prales). Následuje Truman Capote (1924 - 1984), jmenovitě jeho díla Luční harfa a Hudba pro chameleony. O básnících (například těch "prokletých") už byla řeč v jiných článcích.

Cože? Ty čteš básničky?

Nejenže poezii čtu, ale i sám píšu. Ostatně, i ty - pokud zrovna neposloucháš techno - máš rád poezii. Protože co jiného je text tvojí oblíbené písničky než báseň? Napadlo tě to někdy?

(ticho)

Jsi úplně mimo...

To je možné. Ale především jsem svobodný. A věř, že mi takhle ke štěstí skoro nic nechybí.

Hm... A co si představuješ pod slovem "svoboda"?

Moci si zvolit vlastní cestu. Ne podle aktuální módy nebo cizích očekávání, ale podle toho, kam mě vede má duše. Respektovat, že cesta každého člověka na planetě je jiná. A přát sobě i druhému, ať dojde štěstí.

Ale nejsem žádnej guru, takže to ber jenom jako můj pohled na věc. Jsem taky "jen" člověk - a jak říká jedna okřídlená věta, mýlit se je lidské.

Pokoj tvojí duši, bratře.

Ohlédnutí za rokem 2020

Máme za sebou rok, kdy nezůstal kámen na kameni.

Rok, který drtivé většině lidí mnohem víc vzal než dal.

Jak jsem jím prošel já?

V lednu jsem měl skvělou příležitost poprvé (a doufám, že ne naposledy) vystupovat na nymburském hudebně-poetickém večeru Kýchání do sazí. O dva měsíce později, jak všichni víme, se začal naší zemí šířit koronavirus. Já jsem ho (snad) nechytil, ale i tak jsem s kulturou měl nadlouho utrum.

Březen - vyhlášení nouzového stavu, izolace a povinnosti nosit roušky. Jelikož jsem absolutně nevěřil, že pohyb s nasazenou rouškou zvládnu, zavřel jsem se na první víc než týden doma, mezi čtyřmi stěnami a ponořil se do čtení časopisů, jmenovitě Lidé a Země. Když už se nemůžu do zahraničí podívat opravdu, tak alespoň "prstem po mapě". Po těch několika dnech jsem se však přece jen nechal přesvědčit, abych nějakou alternativu zakrytí nosu a úst akceptoval. A jelikož platilo nařízení, že na nákupy smí chodit jen jeden člen domácnosti (v našem případě mamka), měl jsem najednou pro sebe každý den moře času. Otevřela se mi možnost prozkoumávat dosud neznámé cesty v nejbližším okolí města, kam leckdy mimo mě nezavítala živá duše.

Co mě zamrzelo (ale chápu, že to jinak nešlo), bylo uzavření restaurací a kaváren. Ve své oblíbené kavárničce jsem se mohl zastavit jenom párkrát (dalo by se spočítat na prstech jedné ruky). O setkáních s kamarády jsem si mohl, až na dvě výjimky v době letního uvolnění, nechat leda tak zdát. Tedy, izolaci jsem dlouho zvládal celkem dobře, být "jen" sám se sebou mi potíže nikdy příliš nečinilo. Avšak i na mě v posledních měsících začala občas doléhat samota.

Opravdu z celého srdce děkuji Bohu, že je rok 2020 za mnou a že jsem ho přežil (relativně) ve zdraví.

Na co se v novém roce těším?

Třeba na vydání mé první básnické sbírky, nazvané Vnitřní země.

Na to, až se zase budu moci beze strachu setkávat s těmi, které mám rád.

Na to, až bude po viru veta a já si budu moci splnit svůj cestovatelský sen - vyrazit vstříc severským zemím. Norsko, Laponsko, Island - to jsou kraje, kam mě to táhne už dlouhá léta.

A ještě pár přání, možná trochu zbožných.

Chtěl bych si konečně najít partnerku, práci ve svém oboru a "vyletět z hnízda". Vždyť mi už co nevidět bude třicet - a já pořád ještě bydlím u maminky! Ostuda na n-tou...

Přeji vám do roku 2021 vše nejlepší. Pevné zdraví, hodně lásky, klidu, pohody a ať se vám plní vaše sny a přání.