Jedno malé životní ohlédnutí.
Ještě ve dvaceti jsem nebyl vůbec ochoten připustit, že jsem jiný než ostatní. Nicméně, kvůli různým těžkostem ve vztazích se spolužáky, téměř nulovému sebevědomí a problémům s komunikací (tedy věcem, jež jsem tehdy nepokládal za příznaky PAS) jsem si začal připadat jako špatný člověk.
Za nějakou dobu po škole - když jsem si svou diagnózu (o níž máma věděla už od mých osmi let) konečně přiznal a pochopil, proč mě v žádné knihovně nechtěli zaměstnat - tento pocit ještě zesílil. Prosil jsem mámu, ať mě nechá dožít někde v blázinci. To, pro co jsem žil (totiž sen o práci knihovníka), mi zmizelo v černé díře.
Dnes už čtyři roky chodím jako dobrovolník do domova pro seniory. Jasně, vysněná knihovna to není, ale docela tam jsem spokojen. Staré tíživé pocity se ještě občas ozvou (zejména, když udělám nějakou hroznou chybu), ale už se svou jinakost snažím vidět v lepším světle.
Že nejsem mistr světa v komunikaci? Možná. Zato však umím pozorně naslouchat.
Že svými slovy tu a tam někoho raním? To mě mrzí. Ale někdy se už zkrátka jinak než zlou řečí bránit nedovedu.
Že se příliš nevyznám v etiketě? Pravda. Ale má mě to vůbec trápit? Na žádné velké společenské akce přece nechodím. A nejlepší společností pro mě stejně jsou luční motýli a ptáci v lese. A ti, pokud je mi známo, bonton neřeší.
Že jsem stále jednou nohou mimo realitu? Díky za to. Díky za ten dar, že ještě umím snít. Vždyť by bez toho můj život byl tak strašně chudý ...
Že nejsem normální? Aťsi. Radši budu už nadosmrti originál.
Žádné komentáře:
Okomentovat