úterý 28. května 2019

Slunečná samota


Dva mladé stromky,
kaštany červené
nad vinicí kvetou,
v zahradě zelené.

Jenom slabý vánek
vane krajinou,
od lesů sem zvolna
temné mraky jdou.

Jsou ještě daleko.
Slunce stále hřeje.
Nad zámeckým parkem
mnoho hlasů pěje.

Slunečná samoto!
Teď nic mi není třeba.
Ptačí zpěv, teplý vzduch
sladce mě ukolébá …

(27. 5. 2019)

úterý 21. května 2019

Když prší štěstí...

Celé včerejší dopoledne (a ještě značnou část odpoledne) u nás lilo jako z konve. Na zem dopadaly provazy deště, krajina byla zcela zahalena šedým závojem.
Kdy už to začalo vypadat, že se počasí zlepší, vyšel jsem si na procházku. Stále trochu pršelo, ale já se svého plánu nevzdal. S deštníkem nad hlavou jsem se pomalu vydal hlavní ulicí nahoru do centra.
Na náměstí si nějací dva malí romští kluci kopali pestrobarevným míčem.
"Pane, nahrajete nám?" ptá se mě jeden. Souhlasil jsem - a začal s nimi hrát. Pro těch několik málo kolemjdoucích to musel být zvláštní (ne-li směšný) pohled: chlap jako hora se v dešti, deštník stále nad sebou, rychlostí blesku honí sem a tam po dlažbě za mičudou! Ale mně to bylo úplně fuk.
Tak jsem tam s těmi chlapci hrál a oni mi zatím kladli všetečné otázky. Kolik je mi let, jestli znám Avengers a Spider-mana, jestli mám holku, jestli ještě chodím do školy ... Na většinu dotazů jsem jim dokázal dát odpověď. Kromě jediného:
"Pane," (i po představení jsem pro ně byl "pán") "když teda nechodíte do školy, proč máte na zádech tašku?" To jsem jim vysvětlit nesvedl.
Zatímco jsme kopali (já to podle jejich soudu moc neumím), déšť ustal. Po chvíli jsem se rozhodl pokračovat ve své cestě. Mlčky jsem jim rukou pokynul na rozloučenou a s úsměvem na tváři je opustil.
I takhle to může vypadat, když někomu (doslova) "prší štěstí".

středa 8. května 2019

Léky na duši

"Co děláš, když jsi smutný?"
Tento dotaz, položený loni v září jistou dámou z obecenstva v Divadle Kampa, mě vážně přivedl do rozpaků. Jak to, pomyslí si někdo, vždyť je to přece jednoduchá otázka. Inu, je i není.
Proč? Protože, věřte nebo ne, smutek se v mém životě vyskytuje velmi vzácně. Daleko spíš se v některých nepříjemných (zejména nepředvídaných) situacích cítím rozčarován, zrazen, případně nastupuje děs, zmatek či naprostá marnost a zmar.

"Mohl bys to, prosím, trochu rozvést? Co bývá příčinou?"
Třeba nějaká okolnost, která zmaří moje plány. Nebo se to stává, když jsem vystaven prudkým, nečekaným změnám. Když mě zasáhne nějaká zlá zpráva. Když mi někdo něco slíbí, a nesplní (eventuálně popírá, že mi nějaký slib vůbec dal). Když se mi dlouhé minuty nedaří se s někým dorozumět, vysvětlit mu, jak něco vidím.

"Dobře. A co tedy v takovém okamžiku uděláš? Co ti pomůže?"
Pro mne osobně existují čtyři možnosti.
V těch nejlehčích případech se mým lékem na bolavou duši stává hudba. Pustím si nějakou svoji oblíbenou písničku "na plný pecky" a za malou chviličku je po problému.
Někdy (ač velice zřídka) mi v těžších případech pomůže se ze svého trápení vypsat. Člověku se uleví a papír snese v podstatě cokoli ...
Když je zrovna venku hezky, vyrazím někam dál od lidí, na louku či do lesa. Být sám se stromy, trávou a ptáky - to je pohlazení pro mou duši.
A pokud už jde opravdu do tuhého, je tu možnost čtvrtá, poslední - a pro mě stoprocentně spolehlivá. Totiž: vzít si nějakou knížku (zpravidla sbírku básní) a někam se s ní schovat. V našem bytě je pro tyto účely jedno zákoutí jako stvořené. Jde o miniaturní prostor v nejzazším koutě ložnice. Z jedné strany moje knihovna, z druhé dveře do spíže a z té třetí mě před zraky příchozích z obývacího pokoje skrývají veliké šatní skříně. Případně z tohoto zátiší projdu ještě dál - a v maličké přeplněné spíži se zavřu.
Zní to šíleně, že ano? Ale funguje mi to. Tak se věci prostě mají.

"Zajímavé. Ale co když tě něco zlého potká na veřejnosti, někde uprostřed velkoměsta, kde žádný klidný kout není - a ani nemáš po ruce papír nebo knížku? Co pak?"
Bohužel, tady je každá rada drahá. Většinou mi nezbývá než si tím projít a snažit se to nějak rozdýchát. Jde to ztuha, ale za určitý čas (od pár minut až po několik hodin, to se případ od případu liší) se všechno v dobré obrátí.

sobota 4. května 2019

Pírko


Páteční odpoledne
na pěšině kolem tůně,
podmračený čas.

Okolo kvetou
bělostné i fialové
hluchavky.
Jinde zas na zem
spadala bílá okvětí
z planých stromů.

Mezi nimi
nacházím bílé pírko.
Zvedám ho,
beru do dlaně,
s sebou odnáším.

Někde ho zanechám.
Kdo ví,
třeba ho vítr odvane,
třeba ho vítr odnese,
možná však zůstane
a lidská ruka dotkne se …

Možná ho najde dítě,
dušička veselá.
Možná však někdo ztrápený
uzří v něm kousek perutě
dobrého anděla.

(3. 5. 2019)