Vrby

Vrby se sklání,

jak staré čarodějky

stojí nad vodou

a rozpuštěné vlasy,

dlouhé žlutavé rozpuštěné vlasy

jim splývají,

málem se v řece smáčí.

V zrcadle

se šedé mraky zračí,

dešťová oblaka

pomalu táhnou,

zvolna plynou

nad krajinou.

Vrby,

nad vodou strnulé

vědmy

všechno vidí.

Za nimi, v ohybu,

stranou lidí

jeden smrk se tyčí,

jako temný stín,

k nebesům šedivým.

Ustal déšť.

Nejtemnější mrak

už odplouvá,

už za ním tuším

slunce svit.

Dál mohu jít –

a vám,

mé vrby,

sbohem dávám.

(28. 3. 2019)

Nehraji si na mudrce.

Nehraji si na mudrce.

Nemám svatozář.

Nejsem prorok, divotvůrce.

Kdo káže, bývá lhář.

Kdo moc mluví, povykuje,

ten tuze málo slyší.

Lépe činí, kdo naslouchá,

kdo se chvíli ztiší.

Nechoď ke mně pro radu.

Co bych ti měl říct?

Je mi líto, člověče.

Vím, že nevím nic.

Duha

Spatřil jsem duhu.
Divukrásná byla,
nad polem zeleným
barvami zazářila.

Hnal jsem se za ní
jak pošetilý!
Zhasla mi zakrátko,
v pouhé chvíli.

Ty pestrý přelude!
Se sluncem stvořil tě déšť.
Kdo běží za tebou,
tomu se rozplyneš.

"Prodli, okamžiku!
Aspoň chvíli stůj ..."
Zbožné přání.
Duhový přízrak můj
nepočkal chvilku ani.

(10. 3. 2019)