Vrby

Vrby se sklání,

jak staré čarodějky

stojí nad vodou

a rozpuštěné vlasy,

dlouhé žlutavé rozpuštěné vlasy

jim splývají,

málem se v řece smáčí.

V zrcadle

se šedé mraky zračí,

dešťová oblaka

pomalu táhnou,

zvolna plynou

nad krajinou.

Vrby,

nad vodou strnulé

vědmy

všechno vidí.

Za nimi, v ohybu,

stranou lidí

jeden smrk se tyčí,

jako temný stín,

k nebesům šedivým.

Ustal déšť.

Nejtemnější mrak

už odplouvá,

už za ním tuším

slunce svit.

Dál mohu jít –

a vám,

mé vrby,

sbohem dávám.

(28. 3. 2019)