I.
Čtu si milostné vzkazy
vyryté klackem do hlíny,
prohlížím si nakreslená srdce
a vzpomínám,
co se mi zdálo včera nad ránem.
Stál jsem
uprostřed klidné řeky,
na ostrůvku s malým lesíkem.
Snad jsem se přebrodil,
snad přeplaval,
to už jsem zapomněl.
Vím jen,
že slunečný byl letní den
a já, donaha vysvlečen,
sestoupil na písčitý břeh
a ještě dál,
až do průzračných vln.
II.
Pak přešly dvě noci,
mezi nimi jeden den,
úplně všední.
Návštěva u dědečka na vsi.
Práce až do soumraku,
dvacetkrát opakovaná cesta
do nízkého sklepa
s károu plnou uhlí.
Do očí černý prach.
Milostné vzkazy vítr svál,
žádná klidná zátiší
jako v pohádkách.
III.
Dnes
krajina
usíná
pod dvěma přikrývkami:
jedna je z lehkých, sivých mlh,
jedna je z listů spadaných.
Ticho
jen občas prolomí cvrlikání
někde ve větvích,
nesmělé hlásky z ptačích hnízd.
Potom zvon
třikrát zazvoní z kostelní věže,
zvuk přeletí nad korunou rudého buku
i nad tím žlutým javorem.
Pod nohama zavátou zem,
před očima zavátou zem,
rezavě zlatou prudkou stráň,
stromy obalené břečťanem.
Na každičký pestrý list
pan Podzim píše psaní,
milostný dopis Matce Zemi.
Jen ona jej svede číst.
(9. - 11. 11. 2021)
