V úterý 6. 11. jsme já a moje máma po dlouhé době na Signál rádiu, které často posloucháme, zase něco vyhráli. A po čase ještě delším v tom mám prsty já. Den předtím jsme zaregistrovali telefonickou soutěž o vstupenky do Rudolfina. Zjistil jsem si, oč běží, a v úterý (světe, div se) do rádia sám zavolal. Měl jsem štěstí. Lístky na vystoupení sboru sólistů tbiliské opery byly moje.
Na tomto místě by asi někteří mí příbuzní, s drahým tátou v čele, nevěřícně vytřeštili oči: "Cože? Tys dobrovolně šel na operu??" Táta totiž, stejně jako například můj starší bratr, se mezi fanoušky opery rozhodně nepočítá. Upřímně řečeno, já taky ne. Ale věc se má dočista jinak.
Jak jsem se v pondělí z rádia dozvěděl, nemělo jít o žádné klasické operní dílo, nýbrž o gruzínský národní zpěv. Taktéž bylo řečeno, že se zmíněný sbor jmenuje Suliko. Stejnojmennou písničku (i když v podání jiného souboru) jsem si pustil na YouTube. Doslova mě chytla za srdce.
Včera jsem se tedy s mámou po boku, vstupenkami v kapse a myslí plnou radostného očekávání vydal vstříc svému vytčenému cíli. Autobusem jsme dojeli na Černý Most, následně metrem na Náměstí Republiky. Odtud jsme si udělali krásnou procházku večerním Starým Městem.
 |
Krátce po sedmé hodině jsme dorazili do Rudolfina. Zaujali jsme svá místa na balkoně a zanedlouho již začal koncert. Před obecenstvo napochodovalo deset statných mužů v černých krojích. Zvučné hlasy se rozléhaly sálem, někdy samy, jindy za doprovodu kytary, píšťal a dalších nástrojů, jež ani jménem neznám.
Mé dojmy? Byl jsem ohromen, okouzlen, místy mi vzrušením až po celém těle běhal mráz. Ke konci představení jsem se už neudržel a pánům umělcům (snad jako jediný z celého balkonu) tleskal vestoje. Nic podobného, tak nádherného jsem dlouho nezažil. Domů jsem odjížděl dojat k slzám.
Škoda jen, že na místě nebylo možno sehnat tu divukrásnou hudbu nahranou. Tak rád bych si ty písně někdy pustil doma ... Ale co. Zážitek to byl neopakovatelný. Tisíceré díky, že jsem se toho mohl účastnit.
