Máme za sebou rok, kdy nezůstal kámen na kameni.
Rok, který drtivé většině lidí mnohem víc vzal než dal.
Jak jsem jím prošel já?
V lednu jsem měl skvělou příležitost poprvé (a doufám, že ne naposledy) vystupovat na nymburském hudebně-poetickém večeru Kýchání do sazí. O dva měsíce později, jak všichni víme, se začal naší zemí šířit koronavirus. Já jsem ho (snad) nechytil, ale i tak jsem s kulturou měl nadlouho utrum.
Březen - vyhlášení nouzového stavu, izolace a povinnosti nosit roušky. Jelikož jsem absolutně nevěřil, že pohyb s nasazenou rouškou zvládnu, zavřel jsem se na první víc než týden doma, mezi čtyřmi stěnami a ponořil se do čtení časopisů, jmenovitě Lidé a Země. Když už se nemůžu do zahraničí podívat opravdu, tak alespoň "prstem po mapě". Po těch několika dnech jsem se však přece jen nechal přesvědčit, abych nějakou alternativu zakrytí nosu a úst akceptoval. A jelikož platilo nařízení, že na nákupy smí chodit jen jeden člen domácnosti (v našem případě mamka), měl jsem najednou pro sebe každý den moře času. Otevřela se mi možnost prozkoumávat dosud neznámé cesty v nejbližším okolí města, kam leckdy mimo mě nezavítala živá duše.
Co mě zamrzelo (ale chápu, že to jinak nešlo), bylo uzavření restaurací a kaváren. Ve své oblíbené kavárničce jsem se mohl zastavit jenom párkrát (dalo by se spočítat na prstech jedné ruky). O setkáních s kamarády jsem si mohl, až na dvě výjimky v době letního uvolnění, nechat leda tak zdát. Tedy, izolaci jsem dlouho zvládal celkem dobře, být "jen" sám se sebou mi potíže nikdy příliš nečinilo. Avšak i na mě v posledních měsících začala občas doléhat samota.
Opravdu z celého srdce děkuji Bohu, že je rok 2020 za mnou a že jsem ho přežil (relativně) ve zdraví.
Na co se v novém roce těším?
Třeba na vydání mé první básnické sbírky, nazvané Vnitřní země.
Na to, až se zase budu moci beze strachu setkávat s těmi, které mám rád.
Na to, až bude po viru veta a já si budu moci splnit svůj cestovatelský sen - vyrazit vstříc severským zemím. Norsko, Laponsko, Island - to jsou kraje, kam mě to táhne už dlouhá léta.
A ještě pár přání, možná trochu zbožných.
Chtěl bych si konečně najít partnerku, práci ve svém oboru a "vyletět z hnízda". Vždyť mi už co nevidět bude třicet - a já pořád ještě bydlím u maminky! Ostuda na n-tou...
Přeji vám do roku 2021 vše nejlepší. Pevné zdraví, hodně lásky, klidu, pohody a ať se vám plní vaše sny a přání.
Žádné komentáře:
Okomentovat