Šli jsme starým městem jen tak, nazdařbůh bloudili jeho dlážděnými uličkami. Tu náhle, málem jako zjevení, otevírá se nám pohled do úzké ulice, kde kamenná dlažba končí a začíná svěží zelená tráva. Neváháme ani vteřinu. Vcházíme.
Za bíle natřeným domem objevujeme skrytou zahradu. Vede jí pouze jediná, pískem vysypaná cesta, již lemují květiny. Rudé a modré. Rudé tulipány, někde (jaký div) sytě červené růže. Nafialovělé květy, snad hyacinty. Za nimi po levici jezírko, po pravici plot, za kterým - ještě zvláštnější - nevidím město, jenom travnatý, tu a tam stromy posetý svah a nekonečnou dálku krajiny.
S dámou po svém boku dojdu parkem až na konec, opět do náruče starého města, před zdobný portál gotického chrámu.
Na zpáteční cestě mě dáma opouští. A já zčistajasna vidím svět (doslova) v jiných barvách. Písčitá cesta je bílá, dokola kouřově modrá tráva, u pěšiny lavičky stejného odstínu. Jediné, co se nezměnilo: květiny. Hyacinty, tulipány, růže stejně rudé jako před chvílí. Samy bez proměny v úplně jiném světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat