Ledové srdce?

Leckdo nás autisty považuje za bytosti, kterým jsou city a empatie naprosto cizí.

Sice tuším, co lidi k podobným domněnkám vede, ovšem souhlasit s nimi skutečně nemohu. Jak už z popisu mého blogu jistě kdekdo pochopil, sám jsem "na spektru". A troufám si tvrdit, že v nedostatku empatie (natož absenci citů vůbec) můj problém vážně nevězí.

Ale dobře, zkusme si nyní představit, že bych byl právě takový, jak se o autistech říká (viz výše). Teď mi řekněte: mohl bych snad celých pět let působit jako dobrovolník v domově důchodců? Dokázal bych se snad se svými blízkými radovat, když se jim něco podaří, a vroucně se za ně modlit, když jsou v úzkých? Napadlo by mě vůbec navštívit svoji babičku v nemocnici a aspoň trochu jí svou přítomností zpříjemnit tam strávené dny? A dokázal bych snad pro někoho ze stovek svých básní (pokud bych vůbec nějaké psal) vybrat několik přesně jemu na míru?

Asi sotva.

Nechci tady ze sebe pochopitelně dělat žádného anděla. Co jste právě četli, nechť vám pouze pomůže k pochopení, že kámen úrazu se skrývá úplně jinde.

Za prvé, ne vždy mě napadne podat druhému pomocnou ruku. Častokrát ano, avšak zhruba stejně často taky ne. To neznamená, že by mi ostatní byli lhostejní. Naopak, pomůžu rád. Jenže, pokud mi dotyčná osoba nedá jasné instrukce (případně mlčí), těžko se mi odhaduje, zda nastal ten správný čas něco udělat. Pak může dojít k situaci, že se na mě někdo rozzuří, protože jsem nesplnil jeho (nevyřčené) očekávání.
Za druhé, nezřídka víc popřávám sluch své mysli. Nad city zvítězí logika, která je občas až krutě neúprosná. A pokud jednání nebo požadavky druhé osoby této logice (či obecně mému přesvědčení) příliš odporují, bývá, obrazně řečeno, "oheň na střeše". Někdy (dnes už naštěstí vzácně) to z mé strany končí dosti nevybíravými slovy, která mohou dotyčnému ublížit. K takovým projevům se však uchyluji velice nerad. Přese všechno mi na blízkých záleží a zraňovat je doopravdy nechci.

Existují samozřejmě i jedinci - a musím podotknout, že nejen mezi autisty -, kteří z rozličných pohnutek (tlak společnosti, zlomené srdce a mnohé jiné) své city vytěsnili, zadupali a pohřbili co možno nejhlouběji. Nutno ovšem říct, že osobně jsem mezi lidmi "na spektru", s nimiž se tu a tam scházím, nikoho takového nepoznal.