sobota 7. prosince 2019

Peklo? Tam jsem ještě nebyl...

Uvědomuji si, že s tímhle článkem přicházím trošku pozdě, ale nic naplat.
Na úvod bych se s vámi rád podělil o jednu ze svých nejstarších vzpomínek (ne-li úplně nejstarší). Pochází z doby, kdy mi bylo asi tak pět a chodil jsem do školky, respektive stacionáře pro mentálně i jinak postižené děti v Mladé Boleslavi.

Představte si velký sál plný lidí. Dlouhý stůl se div neprohýbal pod zlatavými a stříbrnými podnosy, plnými nejrozmanitějších dobrot. Všude vládl čilý ruch. Uprostřed tohoto reje k nám zčistajasna zavítal Mikuláš spolu s andělem a dvěma čerty. Stejně jako ostatní děti jsem tehdy odříkal básničku, dostal nějaké sladkosti, ale (tady to začíná) zdráhal se poděkovat. Bylo mi řečeno, že si mě čerti odnesou do pekla. Se slovy „V pekle jsem ještě nebyl.“ jsem se tedy nechal strčit do pytle. Naivně jsem se domníval, že uvidím všechno tak, jak se peklo obvykle popisuje: čerty, ohně pod kotli a tak.
Když mě z pytle vytáhli, byl jsem zklamán. Nečekalo na mne totiž vytoužené podsvětí, nýbrž pouze důvěrně známá zahrada. Žádní ďáblové, žádné ohně, žádný Lucifer – místo pekla jsem se octl jenom venku přede dveřmi. Podvedli mě. Cpal jsem se do pytle zpátky, leč marně. Mé přání nesplnili.

S odstupem let mi dochází, že jsem onou naprosto nevinně pronesenou větou na sebe seslal prokletí. "S čím kdo zachází, tím taky schází," říká se. Peklo tedy do mého života za čas vstoupilo, ale v úplně jiné podobě. Úlohu ďáblů převzala část spolužáků na základní škole. Nepočítám-li chvíle, kdy jsem s dotyčnými hochy o některých přestávkách hrál různé počítačové hry, byl jsem pro ně tak akorát "divnej brouk" - exot, podivín, šašek. Se svou touhou po vzdělání, nepochopitelnými zájmy a místy až brutální upřímností jsem absolutně nepatřil do jejich světa - a jak se naskytla příležitost, dali mi to pěkně "sežrat". Výsledkem bylo, že jsem začal z některých hodin (hlavně hudební a tělesné výchovy) odcházet. Než abych se účastnil kolektivních her, usedal jsem raději u stolku na chodbě, ukryt pod listy jakési rostliny (snad palmy) a, nikým nerušen, trávil čas kreslením komiksů a sepisováním prvních příběhů.
Ani na druhém stupni - poté, co mě původní třída vyloučila ze svého středu - se má situace o moc nezlepšila. Opět jsem nezapadl. Důvody? Vesměs stále tytéž: dychtivá touha po poznání, naprosto odlišné představy o životě, rituály, kvůli nimž mě všichni považovali za blázna ... a také skutečnost, že jsem se neobešel bez asistentky. Což (spolu s individuálním výukovým plánem a výhodami z něj plynoucími) bylo trnem v oku i spolužačkám ze střední školy. Ve třeťáku jsem to už málem vzdal a nechal se zavřít do blázince.



Díky Bohu, vše výše zmíněné se mi podařilo přestát. A ačkoli si nepřipadám příliš kompetentní k tomu, abych někomu udílel rady, jednu si přece neodpustím. Slovo, byť zdánlivě nevinné, se rychle může stát ostře nabitou zbraní, namířenou i proti vám. Myslete na to, než řeknete, že (třeba, jako já) chcete do pekla.

1 komentář:

  1. Také jsem byl na základní i střední škole hodně vyloučen z kolektivu, spolužáci mě šikanovali. Čertů jsem se nikdy nebál, neb mi rodiče říkali, že jsou to jen převlečení lidé. Pamatuji si, jak jsem v deváté třídě utíkal ze třídy těsně před zvoněním, aby mě nezačali šikanovat. Na střední škole to bylo stejné - kecy, že patřím do Bohnic, které jsem slýchal už na základní škole, časté blbé dotazy kvůli divnému stylu chůze. Na pomaturitním jazykovém studiu se všechno zlepšilo, ale pak jsem se rozhodl pro řezbářství, kde mě opět mladší spolužáci šikanovali. Učení jsem nedokončil a dal se na vysokou školu, kde jsem byl spokojený.

    OdpovědětSmazat