Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.
Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.
Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.
Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.
(10. 4. 2020)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Chodím po písku pláží dokola obklopených lesem. Borovice, břízy, vrby, někde topoly, za nimi se lehce vlní hladina zelených tůní, houpe se v... -
Plachtí či letí s větrem jako šípy - zažloutlé utržené listy v zeleném letním háji. Do zvonků u cesty déšť celé dopoledne bubnoval, ještě te... -
Uvědomuji si, že s tímhle článkem přicházím trošku pozdě, ale nic naplat. Na úvod bych se s vámi rád podělil o jednu ze svých nejstarších...
Žádné komentáře:
Okomentovat