Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.
Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.
Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.
Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.
(10. 4. 2020)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Plachtí či letí s větrem jako šípy - zažloutlé utržené listy v zeleném letním háji. Do zvonků u cesty déšť celé dopoledne bubnoval, ještě te... -
Je čtvrteční odpoledne. Počasí za okny přímo vyzývá k výletu. Vyrážím. Jdu asi pět kilometrů po cyklostezce mezi poli, směrem k malému nádr...
-
Leckdo nás autisty považuje za bytosti, kterým jsou city a empatie naprosto cizí. Sice tuším, co lidi k podobným domněnkám vede, ovšem so...
Žádné komentáře:
Okomentovat