Uprostřed lesů,
ač zastávka tu není,
autobus zastaví
a já vystoupím.
Jdu stezkou širokou,
štěrkem vysypanou,
nalevo stromy až do nebes se pnou,
napravo mladé stromky,
jeden těsně vedle druhého,
nade mnou
mraky se honí oblohou.
Co stojí psáno
na cedulích podél cesty,
toho si já
ani můj průvodce
nevšímáme,
klidně jdeme dál.
Najednou,
kde se vzal – tu se vzal,
odněkud přiběhne bílý psík
a po chvíli mi skočí
do náručí.
Cesta končí
v útrobách neznámého hradu.
V bohatě zdobeném sále
místo mého průvodce jakási mladá
dáma
dělá mi společnost.
Chci otevřít malá dvířka,
kudy se jistě do hradní věže chodí.
Už neotevřu.
Nepodívám se tam.
(10. 3. 2020)
Žádné komentáře:
Okomentovat