středa 12. prosince 2018

Proměny

Můj les se proměnil. (Troufám si ho označit za svůj, neboť není skoro ani jediný den, kdy bych do tohoto malého ráje v podzámčí nezavítal.) Měnil se pozvolna, ale znatelně.
Stromy zůstaly, samosebou, stále tytéž. Ty se na vše jen mlčky dívaly. Zato zdejší cesty ... Kampak se poděly křivolaké pěšinky? Kde jsou ta zrádná, málem neschůdná místa, která by (jak jsem kdesi napsal) "ve vzpřímené poloze překonal leda tak anděl"? Nikde. Žijí už pouze v mých vzpomínkách. Staly se z nich pohodlné, široké, rovné stezky. A některé pěšiny zarostla tráva a zaválo listí. Stejný osud potkal dvě rezavé ocelové lávky nad úzkým vyschlým korytem. Odnesl je čas.
Jenom jediného místa se změna nedotkla: malého, dnes už nepřístupného kousku obnažené pískovcové skály nad místním tréninkovým fotbalovým hřištěm. Jako dítě jsem tam dvakrát byl se svým starším bratrem. Šlo se tam úzkou, už tehdy v trávě ztracenou krkolomnou pěšinou. Pak už se stačilo jen chytit vyčnívajících kořenů - a za okamžik jsme už byli v cíli. Tam, nad příkrým srázem (někdo by mohl říci "na hraně smrti") jsem prožil jedny z nejšťastnějších chvil svého dětství.
Teď mi možná někdo vynadá, co to tu žvaním. No, málo platné, holt na mě sáhla paní Nostalgie. Že na to ve svém věku nemám nárok? Ale ano - vždyť se ze mě stal (jistého druhu) pamětník.

1 komentář:

  1. V textu odkazuji na článek Cestou necestou, uveřejněný v únoru 2013 na mém prvním (dnes již neexistujícím) blogu. Cituji z následujícího odstavce:
    Kdyby mne někdo viděl, považoval by mne jistojistě za hazardéra se životem, poněvadž se ubírám i velice kluzkými, zrádnými úseky, které by ve vzpřímené poloze překonal leda tak anděl. Bez křídel to totiž provést nelze. Ale přesto se nevzdávám a jdu (či spíše lezu) dál. Kleju, bořím se prsty rukou do bláta, ovšem nakonec jsem šťastně, živý a zdravý, na druhé straně.

    OdpovědětSmazat