Když mi bylo pět,
nezajímal mě svět.
Od rána až do večera
létal jsem si v jiných sférách.
Deset - a tu si připadám
jako mocný světa pán.
Patnáct let.
Vzývat Múzu začal jsem,
však poznal, otřesen:
"Ne, nebere mě svět ..."
Dvacet. Se slzami v očích
ptám se, proč tu
na světě jsem. "Jen do počtu,"
myslím, když svět se se mnou točí.
Dneska - dvacet sedum.
Nejistou, klikatou cestou jedu
za sluncem. Odhodlaně.
Někdy tuze blízko hraně,
kde hrozí pád do hlubiny.
Zdola se po mně sápou stíny,
děsy a falešné viny,
ale já vím: mám zůstat jiný.
Jsem, jaký jsem.
Originál, svůj.
Synu Boží,
prosím, při mně stůj ...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Chodím po písku pláží dokola obklopených lesem. Borovice, břízy, vrby, někde topoly, za nimi se lehce vlní hladina zelených tůní, houpe se v... -
Podmračeno, a přece, jak si jdu roklinou, zeleně září koberec z trávy a býlí na strmých stráních. Míjím bílé, žluté, ... -
Můj les se proměnil. (Troufám si ho označit za svůj, neboť není skoro ani jediný den, kdy bych do tohoto malého ráje v podzámčí nezavítal.)...
Žádné komentáře:
Okomentovat